1 047 Tauplitz.jpg
Hromada písmenek a obrázků, jejichž účelem je nikoli odradit, ale potěšit kamarády, rodinu, hledače i náhodné surfaře. A taky jako prevence proti Alzheimerovi...

Rumunsko 2007 - II - 2.den

 - obrázek

- obrázek

Rumunsko 2007 - druhý pokus - 2.den

Probuzení bylo klidné. Stanoval jsem před Cartišoarou, na břehu potoka, stékajícího z Fagaraše. Moje obydlí tvořilo tropiko ze stanu pro tři osoby, které jsem postavil vedle motorky. Tu jsem nezapomněl řádně přikurtovat, protože nebylo by moc příjemné vzbudit se ráno pod motorkou. Sestavu tropika a motorky jsem zakryl nepromokavou plachtou, kterou jsem napnul pomocí stanových kolíků. Tento způsob používám s úspěchem již poměrně dlouho. Vše je skryto případným nenechavým pohledům a mám o něco větší jistotu, že se ráno neprobudím a motorka bude v tahu...

   Vzbudil jsem se po sedmé hodině ráno. Kolem mě stálo asi pět dalších stanů. Všechno to byli rumuni. Poměrně často jsou vidět v přírodě,kde si dělají pikniky, odpočívají,stanují a podobně. Mám pocit, že rumuni a češi jsou jediní,kteří si krásnou karpatskou přírodu užívají se vším všudy. Viděl jsem i několik maďarů a germánů, ale nikdo z nich nekempoval nadivoko, všichni dali přednost pohodlí penzionů a hotelů. I pro mě je to vždycky lákavá volba, vyspat se v čisté posteli, vykoupaný,navoněný. Ale na druhé straně mi v tom chybí kus romantiky. Celý den jsem na motorce uprostřed přírody a na noc bych se měl nechat zavřít do nějakýho baráku? Nejde ani tak o cenu ubytování,která v Rumunsku není příliš vysoká, ale o to, užít si to i s koupáním v potoce, vařením na plynovém vařiči, s fazolemi s párkem v hliníkovém ešusu s pokroucenou lžící, které se konzumují v sedě, v leže i ve stoje, podle toho, která poloha je zrovna aktuální. Byl jsem prostě na čundru a basta!

    Obloha byla po ránu spíše šedivá, ale dalo se předpokládat, že šedou barvu za chvíli vystřídá modrá. Vrcholky Fagaraše se dotýkaly mraků a lákaly mě zpátky. Sbalil jsem tábor a hurá nahoru. Po čtvrté za měsíc jsem jel po Čaušeskově magistrále, minul jsem dolní stanici lanovky, pokochal se vodopádem Balea a užíval si nekončící serpentýny. Krásný povrch silnice,která je v provozu někdy od roku 1976 dává pocit, že jste v Alpách. Teprve když dojedete náklaďáček, na jehož korbě stojí asi dvacet žen a dívek, které tímto způsobem cestují každé ráno minimálně 50 km do zaměstnání, kterým je pro ně obsluha krámků na horním parkovišti silnice 7c, uvědomíte si, že Alpy to nejsou. Předjel jsem je za mohutného mávání a rychle vystoupal až vrcholu cesty. Ten leží ve výšce 2025 m n.m. To je nadmořská výška jezera Balea, kolem kterého stojí asi pět horských chat. Některé fungují pro turisty, jiné jsou spíše ruinami. Ani horní stanice kabinové lanovky nevypadá nejnověji. Rezavé plechy, odrbaná fasáda, rozbitá okna a bordel kolem dokola...jsem na východě.

Po několika, vlastně mnoha stiscích fotoaparátu, jsem přejel tunelem na druhou stranu hor, jejichž vrcholky přesahují 2500 m n.m. Pokračoval jsem dále serpentinama dolů k vodopádům. Nevím, jak se jmenují a jestli se vůbec nějak jmenují. Prostě jsem si uvědomil, že jsem kolem nich včera večer projel bez zastavení a ony určitě za zastávku stály. Tady jsem potkal partu asi šesti motorek někde z jižních Čech, z vesnice, jejíž jméno si nepamatuju a jen vím, že má pár obyvatel a skoro všichni jsou motorkáři :-)). Pokecali jsme, udělali pár fotek a vyrazili zpátky k vrcholu. V tunelu už zase byla mlha a stejně tak i na severní straně pohoří. Zastavili jsme na parkovišti, pozdravili se s další tříčlennou skupinkou českých motorkářů, tentokrát netuším odkud, a někteří se vydali hledat jezero. Já už jsem to měl dávno za sebou a tak jsem se po páté vydal severním směrem. Věřte mi, dá se to jet třeba stokrát a furt je to neskutečný zážitek. Kdo nejel 7c, ať si na ni zajede, opravdu to stojí za to.

Transtransylvánskou magistrálu jsem opustil a odbočil na silnici č.1 vedoucí k městu Fagaraš. Po pravici jsem stále měl masiv středních Karpat a to mi vydrželo ještě asi 40 km, kdy jsem V Sercaii odbočil na 73a, která odděluje pohoří Fagaraš a Peršani. Po této cestě jsem dojel až k místu, které zná většina lidí, k hradu Bran. Drakulu jsem četl, muzikál viděl i slyšel a tak prostě nešlo nezastavit se. Je zajímavé, jak se tato fikce ujala a jak funguje. Hrad postavili ve 14. století němečtí rytíři z Brašova a podle všech dostupných informací na něm Drákulova předloha, Vlad Tepéš, nikdy nežil. Turistů mraky, poplatky skoro za všechno a nad tím vším se tyčí hrad. Ani velký, ani malý, ani krásný ani ošklivý, prostě takový normální, drakulovský, vypínající se na vysoké skále s pěkným výhledem do okolí. Prošmejdil jsem tržiště pod hradem, podíval se na fotky hradu zvenku i zevnitř, udělal pár vlastních záběrů, koupil něco na zub, tričko s Drakulou a nasazovací upíří zuby pro děti (su to ale magor :-) ) a odjel tam, odkud jsem přijel. Mířil jsem k Brašovu, ale do města samotného mě to nelákalo. v Rašnově jsem odbočil znovu na 73a a s výhledem na mohutný hrad postavený okolo roku 1200 (opět germány) na místě starého římského tábora jsem zamířil k sedlu Predeal. Predeal je jedno z nejvýznamnější zimních lyžařských středisek v Rumunsku společně s Azugou (FIS sjezdovka) a Bušteni - bránou Bucegi. Společně se Sinaiou se jedná o nejkomerčněji využívanou lyžařskou oblast Rumunska s cca 30-i kilometry sjezdovek ve výšce 900 - 2000 m, s vysokou úrovní služeb (i cen). Ulice v Busteni a v lázeňské Sinaie dávají pochybovat o tom, že jste v Rumunsku. V Bušteni je ze silnice vidět obrovský kříž, který postavili po 1. světové válce na hoře Caraimanu. Nahoře jsem nebyl, ale podle dostupných fotografií z různých webových stránek by to stálo za delší zastávku. Pěkné a zajímavé místo v létě a předpokládám, že i v zimě. Já jsem  si odskočil v Sinai podívat se na zámek Peléš. Je to poměrně mladá stavba  (1883), kterou postavili za vlády krále Carola I . Zase němec, který si zámek postavil jako letní sídlo, připomínající zámky v bavorsku. Je posazený uprostřed anglického parku a patří k těm pěknějším zámkům, co jsem kdy viděl. Za komunistů to bylo místo pro přijímání státních návštěv.

Ze Sinaii jsem zamířil na jihovýchod do Ploiešti, kterou jsem kolem velké rafinerie minul a mířil dál k Bukurešti. Velká města mě neberou a Bukurešť jsem chtěl objet po jejím obchvatu a napojit se na dálnici na východ. Nepovedlo se! To jsem pochopil hned, jak jsem frčel ve třech proudech aut a vybíral si ten, kde to aspoň trochu jelo. Teda ono to nejelo nikde a děkoval jsem Bohu za svou prozíravost, nedávat na motorku boční kufry. To bych byl široký skoro jak auto a v Bukurešti bych byl asi ještě dnes. Jezdím s vlastnoručně vyrobenými bočními nosiči, na kterí přivazuju karimatku a stan, tedy věci, které se ráno nasadí a večer sundají, pokud jsou potřeba. Tak jsem aspoň mohl pomaličku popojíždět nezi proudy aut, které stály v kolonách a čekaly na tu správnou barvu na semaforu. Bez mapy rumunského hlavního města jsem prostě jel a snažil orientovat jen podle slunce. U vítězného oblouku (skoro jako v Paříži) mi došlo, že víc do centra to už asi nemůže jít a vybral si jednu z cestu, slunko neslunko. Z města jsem vypadl po více jak hodině na jeho jižní straně na výpadovce na Ruse, ale nakonec jsem našel cestu, která mě po několika kontrolních zastávkách přivedla na dálnici k moři.

Dálnice je nová a pěkná o projektovali ji tak, že na mapu položili pravítko spojující Bukurešť s Konstancí, namalovali čáru a řekli: "Tudy povede dálnice". Přímá cesta vedoucí po rovině, ale bez jediné benzinky (?!?) mě podle mapy měla přivést až na pobřeží, ale v Černé vodě dálnice končí a dál se jede po obyčejné okresce, kde se drcá jedno auto za druhým a předjíždět se moc nedá (a hlavně je to k ničemu). Třikrát jsem přejížděl kanál Dunaj - Černé moře, který odvádí podstatnou část vody z Dunaje nejkratší možnou cestou k moři. Je to takové obrovské Gabčíkovo s plavebními komorami a zdymadly. Projížděl jsem kolem už za šera a později za tmy, ale všude jim to svítilo jak na hradě. To jsem taky ještě nikde neviděl.

Konstanca je poměrně velké město a raději jsem ji minul. Uvažoval jsem o Mamai, ale nechtělo se mi ráno vracet a proto jsem zamířil k jihu. Projel jsem obě Eforie, kde to už žilo nočním životem, a protože bylo jasné, že tady se místo pro nocleh bude hledat v jedenáct hodin večer dosti těžko, pokračoval jsem dál. Tuzla se mi taky moc nelíbila a kousek za ní, jsem z hlavní cesty odbočil na Costinešti, malou vesnici na černomořském pobřeží. Měl jsem štěstí a hned na začátku vesnice stál u silnice stařík a cinkal klíčema.  Typnul jsem, že to není znamení pro prostitutky a opravdu děda nabízel bydlení za cca 15 Euro. Kývnul jsem a když děda viděl, že se na motorku nevejde, začal klusat přede mnou, ukazujíc mi cestu. Nehtěl jsem dědu v jeho cca 65i letech nijak  honit a víc jak 30 jsem nejel :-)). Ale děda si to nenechal vymluvit a běžel a běžel. Jako Tom Hanks.

Bydlení bylo pěkný i s teplou vodou a hajzlíkem a tak jsme s dědou česko-rusko-anglicko-německo-italsko-rukama pokecali, dali gořalku a šli spát.

31.01.2014 15:00:04
motopospa
Sněhové zprávy

Sněhové zprávy

Co Vás zaujalo?

Motorky a cestování (3819 | 26%)
Hory a lyže (3698 | 25%)
Vodní radovánky (3591 | 25%)
Od všeckého kósek (3525 | 24%)
Jména osob figurujících na těchto webových stránkách jsou pravdivá. Každá osoba může mít více jmen, názvů, přezdívek, ale vždy se jedná o stále stejného jedince. Počet dětí, rodinný stav a hmotné statky každého jedince nemusí odpovídat současnému stavu. Pokud jsem někoho napadl a urazil či jinak poškodil na těle, duši nebo majetku, tímto se mu omlouvám, ale stejně bych to udělal znovu a rád.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one