1 047 Tauplitz.jpg
Hromada písmenek a obrázků, jejichž účelem je nikoli odradit, ale potěšit kamarády, rodinu, hledače i náhodné surfaře. A taky jako prevence proti Alzheimerovi...

Rumunsko 2007 - II - 1.den

 - obrázek

- obrázek

Rumunsko 2007 - druhý pokus - 1. den

      Tentokrát to moc plánování nepotřebovalo. Před měsícem jsem skončil pod vrcholem Fagaraše a cíl byl tedy jasný. Zbývalo pouze vyřešit průjezd Maďarskem, kde jsem se  400 km, vlevo slunečnice a v pravo kukuřice (případně naopak), moc zdržovat nechtěl. Pojedu v noci!!!

      Sbalil jsem nejnutnější věci, poučen minulou cestou, kdy jsem ještě nevěděl, zda-li v Rumunsku nějaká civilizace je a vezl s sebou i pár zbytečností a připravil se na noční odjezd. Vzbudil jsem se po jedné hodině a ještě se zastavil v práci pro pár drobností (baterky do foťáku atd.) a jen tak náhodou jsem si všiml teplé vložky do mé motorkářské bundy. Neměl jsem sbalenou žádnou teplou mikinu a po chvilce váhání, je přece léto, jsem ji přihodil do batohu. A dobře jsem udělal!

     Rychlá cesta směřovala po dálnici na Brno a Bratislavu s první zastávkou na maďarských hranicích. Tam jsem se přestal přesvědčovat, že je teplo, navlékl si teplou vložku a pro jistotu i komplet pláštěnku. Taková byla kosa!!! Pokračoval jsem dál bez zbytečných zastávek a něco po sedmé hodině ranní jsem za Szegedem překročil rumunské hranice přechodem v Cenadu. Proti přechodu Nadlac, kudy směřuje většina transitu, tady nebyl žádný provoz a tak to zůstalo celou cestu do Temešváru. Město jsem projel jen jeho okrajovou částí (co bych tam pohledával) a pokračoval po silnici č.6 na východ. Po poměrně kvalitní silnici jsem asi po 80-i kilometrch dorazil do města Caransebeš, ležícím na řece Timiš. Pod městem je řeka zregulovaná a tvoří nevelké přehradní jezero se svažujícími se betonovými břehy. Nad řekou se do výšky  necelých 1400 m vypíná pohoří Poiana Rusca a tvoří krásné panorama viditelné ze silnice. Cesta se zajímavě klikatí kolem vody a vzhledem k tomu, že se jedná o nejbližší pohoří od Temešváru, vypadá turisticky atraktivně. Svědčí o tom i spousty  hospůdek, motelů a resaurací podél cesty, obchůdků a turistických lákadel na odpočívadlech i značených pláží a míst pro piknik. Tady pro mě začalo to pravé Rumunsko.

        Z hlavní silnice směřující na jih jsem odbočil na cestu č.68 vedoucí  do Hategu. Hnal jsem před sebou dešťové mraky, ale cesty byla suchá. Byl jsem v horách, před sebou Střední Karpaty začínající národním parkem Retezat, jehož vrcholy jsem měl asi 50 km po své pravé straně. V Petrošani jsem odbočil z hlavní silnice směřující do Craiovy a najel na horskou cestu 7a. Ne náhodou má transtransylvánská magistrála číslo 7c.  Já jsem nyní jel po silnici, která vede 100 km uprostřed hor a protíná střední Karpaty od západu na východ. Nejdříve jsem přehlédl odbočku a cesta mě krásnými serpentýnami dovedla kolem stanice sedačkové lanovky, která vozí turisty i v létě na tůry po hřebenech, až k hotelu na vrchulu pohoří Paring. Dál cesta nevedla a já pochopil, že jedu špatně. zajel jsem si asi 10 km, ale svezení to bylo pěkný. U hotelu jsem si aspoň mohl prohlédnout podrobnou mapu pohoří Paring a na ní jsem si našel tu svou správnou cestu. Část cesty byla na mapě značena přerušovanou čarou, což ve mně vzbudilo jisté pochybnosti, ale neodradilo mě to. Vrátil jsem se zpět a pokračoval správným směrem. Po cca 30 km v sedle Groapa Seaca (1575m.n.m.) asfalt najednou zmizel a dál pokračovala jen kamenitá cesta. Musel jsem zvolnit, protože místy to byo více koryto potoka než cesta, ale s tím jsem tak trochu počítal (to byla ta přerušovaná cesta na mapě).  Tento úsek trval odhadem tak maximálně 20 km a u jezera Lacu Vidra jsem už zase jel po slušném asfaltu. To už pohoří Paring vystřídalo pohoří  Capatani na jhu a Lotrului na severu. Občas jsem míjel nějaké turisty na kolech nebo pěšky, ale dali se spočítat na prstech obou rukou. Většinou to byli češi a rumuni. Sice nesvítilo sluníčko, ale tato část cesty v horách je krásná za každého počasí a toulat se po zdejších hřebenech může být opravdový zážitek.

Silnici 7a jsem opustil okolo šesté hodiny, kdy jsem najel na hlavní tah č.7 ze Sibiu do Pitesti. Tady jsem se zdržel asi jen 15 km a v Calimanesti jsem po komplikovaném bloudění odbočil na bíle značenou cestu do Curtea de Argeš. Asi po deseti kilometrech jsem raději zastavil a zeptal se místních, jestli opravdu jedu správně. Ano, jedete správně a první vesnice bude Suici. Nabídli mi kávu, vodu a kdo ví co ještě, ale já jsem poděkoval a pokračoval dál. Blížil se večer a cesta přede mnou moc dobře nevypadala. Asfalt opět nikde, jen šutry nebo hlína. Takových bylo asi 15 kilometrů a 40 minut v trapu. V-strom aspoň poznal, že je tak trochu enduro. V Curtea de Argeš jsem omrknul zbytky Dakulova skutečného hradu.  Dnes jsou to už jen ruiny, ale toto byl kdysi hrad, který obýval Vlad Tepéš, zvaný Dracula. To už jsem byl na silnici 7c, té, kterou jsem před měsícem kvůli sněhu nepokořil. Příštích 152 km bylo značených jako vysokohorská silnice. Je to ale údaj, který by mě dovedl až do Sibiu a tam já v žádném případě nechtěl. Každopádně jsem měl před sebou 100km nádherných zatáček, kde se motorka překlápí z jedné strany na druhou, s minimem rovných úseků. To je hlavní rozdíl proti silnicím v Alpách, kde se zatáčky střídají s rovnými úseky. Tady prostě rovinky nebyly. Cesta byla bez děr, ale slušně záplatovaná. Provoz byl minimální, pokud se deseti autům na padesáti kilometrech vůbec dá říkat provoz. Cesta se klikatila kolem jezera Vidraru a prakticky okopírovala dvě třetiny jeho obvodu. Nádherná čistá voda, lesy se svěží zelenou barvou a zapadající rudé slunce po levé ruce. Minul jsem ceduli se zákazem vjezdu v době od 21 do 7 hodin. Bylo půl deváté a já věři, že to stihnu. Někde na netu jsem se totiž dočetl, že tunel protínající horu pod jejím vrcholem se na noc zavírá. To by znamenalo vrátit se a sehnat bydlení někde na jižní straně Fagaraše. Risknul jsem to a jel jak ďábel. Nikoho jsem nepotkal a tak jsem si jízdu náležitě vychutnal. Míjel jsem horské chaty, hotýlky u silnice, potoky plné vody a nádhernými vodopády, stačil se pokochat výhledy na zelené vrcholy  bez porostu, které se třídaly se skalnatými masivy. Nic jsem nefotil, protože světla už opravdu bylo málo. Rumuni mají o hodinu více a vlastně už bylo deset hodin. Vyjel jsem až nahoru, kde už silně foukalo a já musel jet hodně opatrně, aby mě to někam neshodilo. Tunel byl otevřený a podle všeho se ani zavřít nedá. Uprostřed tunelu mě překvapila hustá mlha, vypadající spíše jako kouř. Krokem jsem projel na druhou stranu a vyjel do naprostého mléka. Nebylo vidět víc jak na deset metrů a zima jak v ruským filmu. Ani jsem nezastavil, abych hledal jezera Balea a pokračoval dolů po severní straně fagarašských hor. Po pár serpentýnách jsem dojel k místu, kde jsem vystoupal před měsícem na své první jízdě. Sníh tam pořád ještě byl, ale už ne na silnici. Věděl jsem, že tady už teď večer nemám, co pohledávat, vychutnal si posledních 35 km serpentýn a na plácku u potůčku před vesnicí Cartišoara postavil stan, uvařil fazole a usnul pod nejvyššími rumunskými horami.

31.01.2014 15:01:18
motopospa
Sněhové zprávy

Sněhové zprávy

Co Vás zaujalo?

Motorky a cestování (3819 | 26%)
Hory a lyže (3698 | 25%)
Vodní radovánky (3591 | 25%)
Od všeckého kósek (3525 | 24%)
Jména osob figurujících na těchto webových stránkách jsou pravdivá. Každá osoba může mít více jmen, názvů, přezdívek, ale vždy se jedná o stále stejného jedince. Počet dětí, rodinný stav a hmotné statky každého jedince nemusí odpovídat současnému stavu. Pokud jsem někoho napadl a urazil či jinak poškodil na těle, duši nebo majetku, tímto se mu omlouvám, ale stejně bych to udělal znovu a rád.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one