1 047 Tauplitz.jpg
Hromada písmenek a obrázků, jejichž účelem je nikoli odradit, ale potěšit kamarády, rodinu, hledače i náhodné surfaře. A taky jako prevence proti Alzheimerovi...

Rumunsko 2007 I -3.den

 - obrázek

- obrázek

Rumunsko 2007 - 3.den

      Ráno jsem se vzbudil poměrně brzo, v pět hodin našeho času. Spánek v přírodě na čerstvém vzduchu byl osvěžující a dostatečný. Na snídani v tak časných hodinách nejsem zvyklý a tak sbalit věci, provést údržbu motorky a zpátky do Sighisoary.

        Sighisoara, maďarsky Segešvár má v Rumunsku postavení, jako Český Krumlov u nás. Je to město s rozsáhlým a poměrně zachovalým  historickým centrem. Nad městem se tyčí hrad se zbytky hradeb a několika kostely a kaplemi. Město vypadá čistě, ale je vidět, že se tady dlouho nic neopravovalo. Vlastně se s investicemi do oprav historických budov teprve začíná. Uličky centra jsou zaplně stánky se suvenýry a pouličními umělci a samozřejmě turisty. Já měl to štěstí, že jsem městem procházel v sedm ráno a nikde ani noha. Parkování bylo v neděli zdarma a já zastavil přímo pod hradem. Prošel jsem uličky křížem krážem, vylezl na nejvyšší místo ke kostelu, na vyhlídku z hradeb, prošel se pod hradní branou a hodinami,  udělal pár fotek včetně rodného domu Vlada Tepéše, přezdívaného Nabodávač. Skutečné postavy, která se stala předlohou pro  novodobou legendu o smyšleném hraběti Drákulovi.

        Hodina a půl prohlídky stačila, aby se probudil hlad. Vyřešily to čerstvé rohlíčky z malé pekárny a tím jsem byl připraven na další cestování. Usoudil jsem, že mám ještě dost benzínu v nádrži a opustil hlavní silniční trasy, abych se co nejkratší cestou dostal k pohoří Fagaraš. Prvních 50 km do Agnity bylo ještě v pohodě, bohužel benzinka žádná. Dalších třicet km se silnice postupně zhoršovala, až asfalt zmizel úplně. Dvacet kilometrů po šotolině, ale naštěstí bez děr a výmolů a s jistotou toho, že tady benzinku stoprocentně nenajdu,  bylo potvrzením správnosti mé volby pro cestvní enduro. Na starým Vulkánu bych projel taky, ale na V-stromu jsem se cítil jistěji. Jen  trocha benzínu, kdyby tak byla.... nakonec jse se dodrcal na hlavní cestu k roscestí fagarašské magistrály. Benzinka byla mimo provoz a tak jsem si pro benzin musel zajet do 15 km vzdáleného Avrigu. Pumpa nebrala karty, použil jsem rumunský prachy. Je dobré mít u sebe místní měnu i Eura. Euro nevezmou všude, kartou taky všude nezaplatíte a tak není jiná volba. Vrátil jsem se zpět na křižovatku, kde začíná proslulá 7C  - transtransylvánská magistrála. Je to silnice, kterou rumuni vybudovali ještě za Čaušeska a být na motorce v Rumunsku a nesjet si tuto trasu, to by byl hřích. Kvalitou povrchu, serpentýnami, stoupáním, mosty, viadukty se dá srovnat s kteroukoli rakouskou "hochalpenštrase". Je na spousta míst na odstavení auta, vyhlídkových míst a míst na piknik v přírodě. Větší parkoviště je zhruba v polovině stoupání, kde je dolní stanice kabinové lanovky. Ten den byla v provozu a nahoru vyjíždělo poměrně dost turistů s lyžemi v rukou. Horní stanice je u jezera Lacul Balea, což je horské pleso na jehož břehu stojí chata. Krásné prostředí a dobré místo pro lyžování. Připomínám, že se vše odehrává ve výšce 2500m. Pokochal jsem se výhledem na velký vodopád pod lanovkou, vyfotil pár obrázků a pokračoval dál ve stoupání. Minul jsem značku zákaz vjezdu, ale protože ji ostatní ignorovali, udělal jsem to samé. Opět krásná cesta, kroutící se po úbočí hory, sem tam na krajnici zbytky sněhu. Jenže zbytky sněhu se postupně začaly měnit v hromádky a hromady, které byly na některých místech doplněny sesutými kameny. V jednom místě byl sněhový splaz prakticky přes celou šířku vozovky a dalo se to přojet jen pro krajnici, která byla promáčená tajícím sněhem. Riskl jsem to, trošku to tancovalo, ale nakonec jsem to ustál. Jenže o pár stovek metrů výš na mě čekal další sněhový splaz, tentokrát mnohem delší a s větší vrstvou sněhu. Tady pro mě cesta skončila. Nemělo cenu riskovat, protože hned v další zatáčce bylo vidět, že sněhu je zase o kousek více. Zaparkoval jsem a kochal se pohledem na nádherný hory. Dojeli mě tři maďaři, dva na GS a jeden na Varaderu. Řekl jsem jim, že tady cesta končí. Zřejmě to byli mistři světa, protože je přeci trocha sněhu nezastaví a přece jim nebude radit někdo na V-stromu a ještě k tomu na šestsepadesátce. První dojel do půlky sněhového pole a zastavil, protože dál už to nešlo. Druhý zastavil ve třetině. Vlastně nezastavil, ale spadl do sněhu. Za chvíli se do sněhu zabořil i ten první. Ještě, že jsem v tom místě počkal, protože takovou estrádu jsem ještě nezažil. Tahat 260 kg těžkou motorku z hlubokého sněhu není žádný med. Měl jsem pocit, že byli poprvé v horách a připomněli mi maďarský lyžaře v našich nebo slovenských horách - perfektně oblečení a sladění, ale na lyžích, v tomto případě na motorce neuměli nic. Radši jsem nastartoval a vydal se dolů, protože jsem nechtěl čekat, až se vyhrabou, protože to by mě určitě zbili za to, jak jsem bavil....

      Vrátil jsem se na začátek vysokohorské cesty a pokračoval směrem na Avrig. Díky sněhové zkušenosti jsem zrušil plánovanou trasu přes Capatani a Paring do Petrosani, protože hrozilo nebezpečí, že sněhové podmínky budou stejné jako tady. Tímto jsem se vlastně vydal směrem k domovu. Byly dvě hodiny a já stál před volbou dodržet plánovaný čtyřdení výlet a někde na kraji Rumunska nebo na začátku Maďarska přespat a ráno dojet zbývajících 600 km. Jenže hledat ubytování a poslední den si nechat jen rovinatý Uhry se mi moc nechtělo a tak jsem se rozhodl, že pojedu, dokud to půjde. Hranice jsem překročil za Aradem a v Szegedu najel na dálnici. Klidným tempem 140 km/h, což odpovídá 6000 otáček s spotřebě 4,5 l/100km jsem uháněl k domovu. Zastávky na protažení kostí, případně na občerstvení jsem dělal zhruba po hodině jízdy. Před desátou jsem byl v Bratislavě, kolem půlnoci až doma. Ten den jsem ujel 1200 km a klobouk dolů před komfortem, jaký mi nový V-strom poskytl. Pohodlný posez, široké sedlo, ochrana před větrem, výborná spotřeba, prostě nemám co vytknout.

      Když jsem odjížděl, reakce na můj výlet byly spíše udivené. Nebezpečí, korupce, cikáni, žebrající děti, nebezpeční psi na silnici, rozbitý cesty, to byla nejčastější varování. Za tři dny jsem ujel 2600 km, viděl nádhernou přírodu, památky, který jsem dosud nikde jinde neviděl, potkal pár zajímavých lidí a přišel na jiný myšlenky. Rumunsko dávno není rozvojová země, hlavní tranzitní trasy snesou srovnání s našimi cestami, kvalita ostatních cest výrazně předčila očekávání,města jsou velká, průmyslová a moderní, procento romské populace je nižší než třeba na Slovensku, všude se buduje a staví. Rumunsko je členem evropské unie a je dost možné, že unijních peněz náležitě využívá ke správným účelům. Až mám obavy, abychom se za pár let nedivili, že se na nás rumuni hospodářsky začínají dotahovat.

      Pokud někdo uvažuje o cestě do Rumunska, ale pořád si ještě není jistý správností volby této destinace, moje doporučení je jednoznačné. Jeďte!!! Já pojedu za 14 dnů znovu. Jinou trasu, jiný program, ale tu jejich  vyhlášenou 7C musím projet celou... :-))

      DRUM BUN!

31.01.2014 15:03:18
motopospa
Sněhové zprávy

Sněhové zprávy

Co Vás zaujalo?

Motorky a cestování (3819 | 26%)
Hory a lyže (3698 | 25%)
Vodní radovánky (3591 | 25%)
Od všeckého kósek (3525 | 24%)
Jména osob figurujících na těchto webových stránkách jsou pravdivá. Každá osoba může mít více jmen, názvů, přezdívek, ale vždy se jedná o stále stejného jedince. Počet dětí, rodinný stav a hmotné statky každého jedince nemusí odpovídat současnému stavu. Pokud jsem někoho napadl a urazil či jinak poškodil na těle, duši nebo majetku, tímto se mu omlouvám, ale stejně bych to udělal znovu a rád.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one