1 047 Tauplitz.jpg
Hromada písmenek a obrázků, jejichž účelem je nikoli odradit, ale potěšit kamarády, rodinu, hledače i náhodné surfaře. A taky jako prevence proti Alzheimerovi...

Rumunsko 2007 I - 2.den

 - obrázek

- obrázek

Rumunsko 2007 - 2.den

      V pěkně zařízeném pokoji se sprchovým koutem a záchodem se spalo dobře. Rozvodněný potok pod oknem sice dělal pěkný rámus, ale probudilo mě až ranní slunko. Vydatná snídaně od paní domácí přišla vhod a vzhledem ke kvalitě ubytování pro mě i pro motorku byla cena cca 500 Kč velmi příjemná.

         Rumuni mají o hodinu víc, takže podle našeho času jsem z hotelu odjížděl v sedm, podle jejich  času v osm. Po běžné kontrole motorky, upevnění bagáže a promazání řetězu jsem začal stoupal k průsmyku Prislop. Minul jsem turistické centrum Borsa, místo, kde se v zimě lyžuje a v létě se z něj vyráží na tůry. Za pár let to bude určitě pěkný místo. Myslím pěkný z pohledu středo a západoevropských turistů. Přírodně pěkný je už teď. Cestou jsem předjížděl náklaďáčky a osobní auta s vozíky naloženými krávami. Ráno je takto domorodci naloží a vyvezou do hor, aby je pak večer po celodenní pastvě svezli zase dolů.

      V serpentinách se otvíral jeden krásný výhled za druhým. Po levé straně zelený Maramureš a po pravé skalnatá Rodna s nejvyším vrcholem Pietrosul (2303m) se zbytky sněhu. Nikde nikdo, nádhera. V sedle Prislop (1416m) jsem udělal pár obrázků a spustil se na opačnou stranu kopce. Silnice podél řeky Bystřice je bez děr a výmolů a tak během jízdy máte čas kochat se výhledem do okolí nebo sledovat sílící tok řeky, jejíž kamenité koryto se rozšiřuje a s přibývající přítoky mohutní. Četné přírodní i umělé kaskády lákají ke sjetí řeky na rafttu nebo kajaku a vidět bylo i pár nebezpečných míst s dlouhým vývařištěm. Možná to bude jeden z tipů na vodácký výlet.

       Tento den byl ve znamení klášterů. Cílem byly známé kláštery v Bukovině, ale cestou do Iacobeni jsem se zastavil i u novostaveb kostelíků. První byl dřevěný s malbou ne nepodobné malbám ve Voronetu. Rozdíl byl v tom, že tady se jednalo o stavbu zářící novotou. Druhý kostelík byl zděný s nespočtem obrazů svatých v horní části kostela po celém jeho obvodu. V těchto krajích moc peněz není, ale církevní památky mají přednost..

Před Iacobeni jsem odbočil na E58. Třebaže se jednalo o cestu vyšší třídy, byla v katastrofálním stavu. Asi na desetikilometrovém úseku se pracovalo, provoz řízen semafory a většinou sveden do jednoho pruhu z lomového kamene. Tyto úseky střídal špatný asfalt s vyfrézovanými místy. Měl jsem pocit, že tyto díry byly udělány někdy před pěti lety a že se na ně prostě zapomnělo. Ale taky je možné, že příští rok se tady už pojede po krásné nové silnici. O to víc mě překvapil asi třináctikilometrový úsek silnice 17A. Na ni jsem odbočil asi 3 km před Campulungem s úmyslem navštívit klášter Moldovita. Podle mapy se jednalo o nevýznamnou okresku, ale kvalitou a charakterem cesty jsem ji okamžitě srovnal s ECCE HOMO ve Šternberku nebo s cestou kolem  slovenského Harmanca. Perfektní asfalt, bíle zářící čáry a samá zatáčka. Lákalo to otočit a sjet ještě jednou tam a zpět. Ale přede mnou byly kláštery. Ten první v Moldovitě mě nijak neoslnil, zato klášter ve 25 km vzdáleném Voronetu, to už bylo něco jiného. Zdržel jsem se asi hodinku a pochopil jsem, proč tomu říkají Sixtinská kaple východu. Obrázky jsem znal z literatury a internetu, ale skutečná velikost v kombinaci s tichem tohoto poutního místa ohromí. Vstup povolen za mírný poplatek (cca 30Kč) a nejlépe v dlouhých kalhodách a košili. Místní ženy navíc hlavy zahalené šátky. Kášter chrání kamenná hradba, ale i tak se nechce věřit tomu, že přežil Čaušeskův režim. Fresky jsou po celém obvodu, hlavní výjevy jsou na západní straně budovy. Znázorňují rozdělení světa tak, jak si ho představovali v dobách dávno minulých, s Bohem, anděly, apoštoly, zvířaty, hříšníky i s peklem. stojí za vidění.

       O deset kilometrů dále stojí klášter Humor. Je podobný Voronetu, jen fresky jsou v horším stavu. Kvalita fresek uvnitř budovy je stejná a část se momentálně opravuje. Tento klášter je obehnán pro změnu dřevěnou hradbou a zajímavá je i kamenná věž se strmým schodištěm širokým maximálně 60 cm. Výstup nahoru je krkolomný, ale výhled z věže je impozantní. Udělal jsem pár fotek a přihodil nějaký drobný do kasičky u vchodu. Před kláštery stojí stánky se suvenýry. Vyřezávané talíře, malované matrjošky a kroje. Od těch nejjednodušších ze lněného plátna zdobeného červenou nití až po košile vyšívané tisíci barevných korálků. Nedovedu odhadnou jakou to muselo dát práci, přičemž cena za toto dílo byla směšně nízká. Vedle visely vyšívané vesty s ovčí kůže a kromě toho, že byly opět nádherné, určitě v nich v zimě musí být příjemně teploučko.

           Klášterů v Bukovině je samozřejmě více, ale pro mě to pro tuto chvíli stačilo. Vrátil jsem se 20 km zpět ve Frasinu odbočil do hor Stanisoarei. Cesta vedla málo obydleným krajem, kde naprostou většinu živých tvorů tvořily krávy pasoucí se všude kolem, nejčastěji na kraji silnice. Naštěstí kráva je zvíře veliké a malou motorku celkem ignoruje. Tím spíš, že jsem byl jeden z mála, kdo tudy tento den projížděl. Zarazilo mě, že všude jsou ploty. Obyčejné laťkové ploty a dřevěné ohrady oddělují jednotlivé pastviny, ale vyjímkou nejsou ani dva ploty vedoucí souběžně ve vzdálenosti dvou metrů od sebe. Uprostřed pastvniny  zase stojí pět kopek sena a kolem nich plot. Ploty a zídky před domy jsou většinou zděné nebo betonové, ale tvarem je každý úplně jiný. Viděl jsem plot z betonu tvářící se jako cimbuří,  plot z lomového kamene spárovaný bílým cementem, kované mříže, které by se daly vystavit i na Hefaistonu a spoustu dalších. Někdy se zdálo, že plot byl dražší než barák stojící za ním. Spousta domů je nedokončených. Vypadalo to, že před deset lety začali stavět a pak došly peníze nebo majitel někam na dlouho odjel. Spousta domů je starých a špatných. A spousta domů je nových a krásných.

        V Brosteni jsem najel na silnici 17B, která mě dovedla až k velké přehradě nad městem Bicaz. Provoz na asi pěti kilometrech zhoustnul, protože se opravoval most přes severní část přehrady. Naštěstí za mostem většina aut mířila do Targu Neamt, zatímco já jsem jel po silnici kopírující pobřeží jezera. Opět krásná cesta se spoustou zatáček a mírným provozem. Stoupání střídaly sjezdy, vyhlídky na jezero lákaly k zastavení. Nad jezerem se tyčí masiv Ceahlau - národní park s lyžařským střediskem. Třebaže ten den do nádrže přitékala kalná voda z dešťů, jezero mělo azurovou barvu. Překvapila hladina pokleslá odhadem o 30m. Jednu ze zastávek jsem si udělal na hrázi a tam mě šokoval pohled dolů, kde modrou hladinu zakrývala vstva naplavenýho dřeva a pet lahví. Už dříve jsem si všiml, že se svozem odpadu to v Rumunsku moc slavné není a největší bordel je na březích řek. Přívalové vody zřejmě všechno spláchnou a jak voda opadně, naplavený bordel zůstane na březích. Tady je co zlepšovat.

         Věděl jsem, že někde u Bicazu je vyhlášená bicazská soutěska. Jenže jsem nevěděl kde ji mám hledat. Mohl jsem se sice zeptat, ale kdo ví, jestli bych se něco dověděl. Tak jsem nazdařbůh pohračoval po silnici 12C směrem na Sighisoaru. Po patnácti kilometrech jsem si všiml zajímavého skalního masívu, který vypadal spíše jako lom. Později jsem přijel na začátek soutěsky, označené cedulí a stručným výkladem. Stezka vedla někam do kopců a tak jsem zaparkoval motorku a vylezl pár metrů nahoru. Vypadalo to zajímavě, ale na takovou turistiku nebyl čas. Fár fotek a návrat dolů. Sedl jsem na motorku a po pár stech metrech vjel přímo do soutěsky! Je to ohromující útvar místy až 400 m hluboký. Na rozšířených místech stojí stánky se suvenýry, děti nabízí vylisované květiny (předpokládám, že chráněné) z herbáře a požadují něké drobné. Vyřešily to žvýkačky. V soutěsce je dost turistů a to i proto, že ze soutěsky se serpentinami vyjíždí k devět kilometrů vzdálenému Lacu Rosu. Turisty hodně navštěvovaná oblast - jezero, které vzniklo sesuvem půdy poměrně nedávno. Dodnes trčí z hladiny pahýly stromů, které kdysi stály  na dnes zatopených svazích. Je to ponurý pohled, nicméně turistická atrakce.

        Dál moje cesta vedla přes lesy do Georgheni a Praidu. Zhruba 70-i kilometrový úsek vedoucí po kvalitní široké silnici, klikatící se pohořím v nadmořské výšce kolem 1000m. Nejvyšším místem byl průsmyk Bucin (1287m) asi 20 km před Praidem. Opět mě kvalita cesty příjemně překvapila a perfektní jízdu jsem si náležitě užil i přes to, že posledních dvacet kilometrů byl na mokru. Hnal jsem před sebou bouřku, ale naštěstí jsem z jejího směru odbočil na jih. V jednom místě jsem dojel pomalu jedoucí kolonu vozidel. Důvod byl prostý. Byl večer, večerní máj a pasáci hnali stádo krav domů z pastvy. Funguje to tak, že asi padesát krav mají na starosti dva nebo tři pasáci a ti ženou stádo po hlavní ulici. Jakmile kráva pozná svůj barák (a ona ho opravdu pozná), sama se od stáda oddělí a jde domů. A tak to pokračuje, dokud  není poslední kráva doma. Nervozita a troubení  ničemu nepomůže, spíš jen zbytečně krávy vyplaší. Lepší je zařadit se jako správný bejk (nebo vůl) do stáda a držet s ním tempo do té doby, než se dá bezpečně projet.

           Přes Odorheiu a Cristuru jsem mířil k cíli druhého dne, k Sighisoaře. Cestou jsem potkával spousty autobusů. byla sobota večer a turisti se vraceli ze slavného města. Já do něj dorazil okolo osmé večer, projel město a znovu zkusil ubytování v hotelu. Tentokrát to nebylo za pusu, ale 45 euro se mi dávat nechtělo. Proč bych s sebou tahal stan, spacák a karimatku. Odjel jsem pár kilometrů za město, utábořil se, vykoupal v potoku,  snědl slováckou fazuĺu s klobásou a šel spát s jasným plánem příštího dne.

31.01.2014 15:03:53
motopospa
Sněhové zprávy

Sněhové zprávy

Co Vás zaujalo?

Motorky a cestování (3819 | 26%)
Hory a lyže (3698 | 25%)
Vodní radovánky (3591 | 25%)
Od všeckého kósek (3525 | 24%)
Jména osob figurujících na těchto webových stránkách jsou pravdivá. Každá osoba může mít více jmen, názvů, přezdívek, ale vždy se jedná o stále stejného jedince. Počet dětí, rodinný stav a hmotné statky každého jedince nemusí odpovídat současnému stavu. Pokud jsem někoho napadl a urazil či jinak poškodil na těle, duši nebo majetku, tímto se mu omlouvám, ale stejně bych to udělal znovu a rád.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one