1 047 Tauplitz.jpg
Hromada písmenek a obrázků, jejichž účelem je nikoli odradit, ale potěšit kamarády, rodinu, hledače i náhodné surfaře. A taky jako prevence proti Alzheimerovi...

Rumunsko 2007 - den 1

 - obrázek

- obrázek

Rumunsko 2007 - 1.den 

     Kam teď? To byla otázka. Stačí otevřít mapu a plánů jsou hned mraky. Nakonec jsem zrušil všechny cesty naplánované  z let minulých a rozhodl vydat se směr východ. Nová motorka byla po cestě na Slovensku zajetá, po garančce a tak jen naložit to nejnutnější a hrr na ně.

 

        Vyrazil jsem v pátek po čtvrté hodině ranní. Bylo 25. května a tak nebylo proč vyspávat.  Bagáž byla naložena už ve čtvrtek večer a tak jen obléci řidiče, natankovat, zkontrolovat, jestli mám správnou kreditku, jestli znám správný PIN, peníze, doklady atd. Vyrazil jsem z Přerova přes Hranice, Valmez, Rožnov, vzbudil celníky na Makově a pokračoval dál přes Žilinu, Martin, Ružomberok, minul Liptovský Mikuláš, u Štrby se samospouští vyfotil s Hohe Tatras v zádech,  projem Popradem směr Levoča, vychutnal si ranní panorama cikánských vesniček Spišské Vlachy a Bystrany, stejný obraz si zopakoval na okraji Krompachov a kolem desáté hodiny tankoval na čerpačce v Košicích.

       Z Košic je to už jen pár kilometrů na hraniční přechod u Slovenského Nového Mesta. Provoz minimální, kontrola taktéž. Slovenský a maďarský žándári mi jen popřáli šťastnou cestu a já jsem vjel do Maďarska. Rovná placka, kolem jen lány řepky olejné, prostě nebylo na co se dívat. Přes Sárospatak, Tokaj, Nyíregházu jsem mířil k rumunským hranicím. Jediným zpestřením byly terénní sexuální pracovnice podél cesty č. 41, což je výpadovka na Ukrajinu. Všechny krásně opálené od horkého slunce (hodně jich bylo snědých od přírody) a všechny oblečené v bílých šatech . Snad aby zákazníkům připomínaly nevěstu?! Naštěstí jsem brzy z této cesty odbočil a přes Mátészalku mířil do Rumunska.

      Hraniční přechod u Satu Mare byl na maďarské straně zcela otevřený, na rumunské straně sloužili společně maďarští a rumunští celníci. Už jsou v EU a tak scény z let minulých se nekonaly. Žádné úplatky, buzerace, dezinfekce, prostě pohoda a úsměvy a Drum bun - přání šťastné cesty. Za čárou jsen na informační tabuli studoval, co se to vlastně platí, ale poplatky za cesty ani zelený karty se motorky netýkají. Aspoň ušetříme.

      První zastávka v Satu Mare byla u bankomatu. Stejný cíl vybrat peníze mělo v ten moment více lidí a tak jsem po chvíli čekání zvolil přímou směnu v bance. Příjemná anglicky mluvící blonďatá rumunka mě s úsměvem obsloužila a já pokračoval severovýchodním směrem  k ukrajinským hranicím. Silnice se skládala z klasického asfaltového povrchu, místy to byla panelka, ale nutno uznat, že poměrně slušná. Jeden z prvních dojmů byl ten, že jsem v zemi Dacií. Jezdí jich pořád ještě spousty a to v nejrůznějších provedeních. Sedany, hatchbaky, kombíky, pickupy, dokonce i malou cisternu jsem míjel. Dacie moc nejedou a tak je lepší se na křižovatce protlačit do čela. Rumuni na zelenou vyrazí a než z dacií dostanou maximálku, kterou pak drží co to jen jde, já už byl pryč. Stejný je to ale i s brzděním. Brzdí jim to dlouho a špatně. Proto je dobré být trošku ostražitější. Asi 40 km za Satu Mare se cesta začala zvedat a kroutit a já si mohl vychutnat jeden z prvních motorkářsky zajímavých úseků. Stoupání a do průsmyku na samých ukrajinských hranicích vedlo pěknou cestou s minimálním provozem a svádělo ke svižným průjezdům s patřičným naklápěním motorky, no paráda. Na vrcholu kopce se cesta změnila, jako když u nás projíždíte hranicemi okresu. Každá správa silnic se o cestu stará jinak a tady to bylo více než zřejmé. Pěkná cesta se změnila v hrbolatou záplatovanou okresku III. třídy a já musel okamžitě zvolnit. Navíc bylo po dešti a opatrnost se vyplácí. Po pár kilometrech se vše vrátilo do normálu a já dorazil do Sapanty.

Do Sapanty se jezdí hlavně na "veselý hřbitov"  Je to jedna ze zvláštností, kterých na světě asi moc nebude a i to je důvod, proč patří mezi památky chráněné UNESCO. Sice se jedná o historickou záležitost, ale z pomníčků bylo zřejmé, že stále se tady pohřby ještě konají. Postup je stejný. Nebožtík se pohřbí do země zahrne hlínou a vysází se kytičky. Rozdíl je v tom, že pomníčky jsou ze dřeva a namalované  výraznými barvami. Naivní malířství znázorňuje, jak dotyčný zemřel nebo zachycuje výjevy z jeho života. Pokud někdo nepochopí obrázek, pomůže mu text pod obrázkem. Mně nepomohl. Za půlhodinku, kterou jsem na hřbitově strávil, se tu otočilo několik autobusů s turisty, takže moc klidu si tu nebožtíci neužijí. Nebo že by jim to už bylo jedno?

       Ze Sapanty jsem pokračoval do Sighetu. Měl jsem v plánu navštívit zdejší muzeum komunistického vězení, ale blížící se bouřka mě přinutila plán změnit a zastavit na první benzince na začátku města. Benzinky, to je taky kapitola sama pro sebe. Všechny jsou nově postavené a starých je opravdu minimum. I z toho je vidět, že se Rumunsko mění. Moderní stojany, shopy plné běžného zboží jako všude v Evropě. Jen s obsluhou si moc nepokecáte. Já si u nich koupil nějaký pití a zatím co okukovali motorku, přehnala se pořádná bouřka. Navlékl jsem si aspoň pláštěnkový kalkoty, abych nebyl jako prase a pokračoval dál do hor. Na celém tomto asi padesátikilometrovém úseku podél ukrajinských hranic bylo zajímavé, že silnici na rumunské straně kopíruje silnice na starně ukrajinské, ale nikde se tyto cesty nespojují, nikde není žádný harniční přechod. Že by se neměli rádi?

        Cesta běžné kvality mě vedla mezi pohoří Maramuréš a Rodna. První se dá přirovnat k Nízkým Tatrám, druhé je víc skalnaté a i výškou okolo 2500 m se více podobá Tatrám Vysokým. Obojí vypadalo pěkně. Bylo zřejmé, že se pohybuju v chudém horském kraji, kde donedávna se lidi živili hlavně chovem dobytka a těžbou dřeva. Podél řeky Viseu se vidět spousty skládek dřeva, pil a techniky. Z Viseu de Sus jezdí vláček, který vozí do hor dřevorubce a zpět sváží dřevo. Teď s sebou dvakrát týdně bere i turisty. Je to trochu adrenalin, protože ne vždy vlak dojede. Běžně se stává, že vinou podemletých kolejí mašinka vykolejí a nějakou dobu trvá, než se to těžký monstrum podaří postavit zpátky na koleje. Navíc tady nikdo nespěchá, protože není kam.

    Ve vesnici Moisei jsem dojel kolonu aut.  Nehýbalo se to a tak jsem všechny předjel a dojel až k místu problému. Bouřka, před kterou jsem se schoval v Sighetu tady strhla na silnici i souběžné koleje velkou vrstvu bahna a kamení. Už na místě pracovala Tatra s bagrem (UDS).  Dal jsem se do řeči se dvěmi německými motorkáři na Dragstarech. Práce už trvá hodinu a ještě to prý hodinu chtít bude.Času dost, ale ne pro mě. Našel jsem místo, kde by se teoreticky dalo projet, ale pouze na V-stromu, ne na Dragstarech se širokými kufry. Pak jsem hlídkujícímu policajtovi vysvětlil, co chci zkusit. Nevím, jestli mě pochopil, ale důležité bylo, že zastavil bagristu, já jsem se prosmýkl kolem a pak se začalo bagrovat dál. Pěkný! Já jsem mohl pokračovat. Po pěti kilometrech jsem dojel do Borsi a protože už bylo sedm večer, přede mnou zamračený dvoutisícimetrový hory, zkusil jsem první hotel u cesty. Byl jsem úspěšný, snad i proto, že jsem byl v hotelu sám. Garáž pro motorku neměli a tak mi ji schovali do kulturní místnosti ke kožené club sedačce, na vysoký koberec. Trochu z ní kapala špinavá voda, ale to nikomu nevadilo. Motorka spokojeně zakroutila výfukem a usnula. Já se vysprchoval, najedl a usnul taky.

31.01.2014 14:56:46
motopospa
Sněhové zprávy

Sněhové zprávy

Co Vás zaujalo?

Motorky a cestování (3819 | 26%)
Hory a lyže (3698 | 25%)
Vodní radovánky (3591 | 25%)
Od všeckého kósek (3525 | 24%)
Jména osob figurujících na těchto webových stránkách jsou pravdivá. Každá osoba může mít více jmen, názvů, přezdívek, ale vždy se jedná o stále stejného jedince. Počet dětí, rodinný stav a hmotné statky každého jedince nemusí odpovídat současnému stavu. Pokud jsem někoho napadl a urazil či jinak poškodil na těle, duši nebo majetku, tímto se mu omlouvám, ale stejně bych to udělal znovu a rád.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one