1 047 Tauplitz.jpg
Hromada písmenek a obrázků, jejichž účelem je nikoli odradit, ale potěšit kamarády, rodinu, hledače i náhodné surfaře. A taky jako prevence proti Alzheimerovi...

Černá Hora 2009

MONTENEGRO

Je to jako Chorvatsko?  Vyplatí se jet o pár desítek až stovek kilometrů dál na jih? Tyto a spoustu jiných otázek jsem si pokládal už několik let. Samozřejmě, že všude slyším jen samé kladné ohlasy (ti nespokojení se většinou nechlubí),ale jak je to doopravdy?

Jako náhradu za odložený výlet po americké "66", jsem si naplánoval malou návštěvu Černé Hory a Albánie. A byla to skutečně dobrá volba

První kilometry v Černé hoře

První kilometry v Černé hoře

Žádné velké ani dlouhodobé přípravy se opět nekonaly. Řeklo se "kdo může a chce, ať jede" a tak se i stalo. Skupinka ve složení Honda VTX1300(Mira), Honda Hornet 900(Erik) a Suzuki V-Strom650 (já) si dala sraz jeden čtvrtek v první polovině srpna u pumpy v Brně. Cesty osudu jsou ale nevyzpytatelné a tak jsme se nakonec zkompletovali až před slovenskými hranicemi.


Cesta po kvalitní dálnici, dělící maďarskou rovinu na dvě téměř stejné poloviny ve stylu kukuřice-slunečnice nebo slunečnice-kukuřice, se musí přetrpět. Občas zastavit, zatížit motorku novým benzínem, odlehčit tělu a protáhnout ztuhlé údy a zase pokračovat dál. Sever Srbska je to samé v bleděmodrým (a modro jsme měli s vyjímkou jednoho dne pořád) a teprve kousek pod Novi Sadem srdce motorkářovo zaplesalo. Kopečky, zatáčky, slušný asfalt, to bylo příjemné zakončení prvního dne.


Překvapivě rychle se setmělo a místo hledání plácku pro bivak jsme dali přednost hotelu u cesty. Dobře jsme udělali. Za 20Euro jsme spali jako lidi a uplakané deštivé ráno potvrdilo správnost naší večerní volby. Královská "švédská" snídaně byla už jen poslední třešničkou na dortu (nažral jsem se tak, že mi to vystačilo na celý den).


Na hranice Srbsko - Černá hora nám chybělo posledních pár desítek kilomterů a díky ustávajícímu dešti jsme si náležitě vychutnali kvalitní povrch hlavní spojnice těchto dvou států. Zbrusu nová rychlá silnice nahradila starou úzkou šotolinovou asfaltku, klikatící se po svazích hor. Jediným brzdičem byly časté policejní hlídky, které ovšem nás nemohly překvapit. Zdržení na čáře bylo nepatrné ve srovnání s Erikovým zazmatkováním, kdy si mě spletl s jiným maníkem  na V-Stromu v protisměru, otočil se a vrátil se cca 20 km zpátky k hotelu. No comment... Díky Bohu, jsme v Černé Hoře.

<p>Pár kilometrů za hranicemi to zase začalo vypadat na déšť. Tmavé mraky přede mnou nevěstily nic dobrého a taky jsem potřeboval&nbsp; natankovat. První nově postavený Lukoil poskytl palivo i přístřeší před přicházejícím deštěm. Zbylí dva členové výpravy se cestou někde zdrželi a na benzinku přijeli už za mírného deště. Žádný velký slejvák, jen trocha vody na silnici, ale i to málo stačilo k tomu, aby Mira přijel k výdejnímu stojanu ve velkém stylu s využitím padacího rámu svého čopříka.</p>
<p>Někdo s kávou, jiný se zmrzlinou, přečkali jsme krátký deštík a pokračovali v cestě do Prokletých hor.</p>

Pár kilometrů za hranicemi to zase začalo vypadat na déšť. Tmavé mraky přede mnou nevěstily nic dobrého a taky jsem potřeboval  natankovat. První nově postavený Lukoil poskytl palivo i přístřeší před přicházejícím deštěm. Zbylí dva členové výpravy se cestou někde zdrželi a na benzinku přijeli už za mírného deště. Žádný velký slejvák, jen trocha vody na silnici, ale i to málo stačilo k tomu, aby Mira přijel k výdejnímu stojanu ve velkém stylu s využitím padacího rámu svého čopříka.


Někdo s kávou, jiný se zmrzlinou, přečkali jsme krátký deštík a pokračovali v cestě do Prokletých hor.

Prokleté hory se ztrácely v odpoledním mlžném oparu

Prokleté hory se ztrácely v odpoledním mlžném oparu

Internetová předpověď hlásila "fog". To musí být blbost, nejsme přece v Anglii, nicméně slunce ve spojením s nepříliš vysokou oblačností dělali foťáku problém. Optika přístroje neumí tolik, co lidské oko a i když se bylo pořád na co dívat, s focením to bylo horší. Obvykle stačí zastavit kdekoli a kdykoli, uspořádat pěkný záběr, blejsknout a pokračovat v cestě. Tady jsem měl štěstí na stín nebo na protisvětlo

Směr Gusinje

Směr Gusinje

Široká silnice do Gusinje kopírovala řeku Lim, vytékající z Plavského jezera. Pěkný asfalt a minimální provoz umožňoval jet a vychutnávat si jízdu i okolní krajinu. Cesta se kroutila podél řeky, schovávala v tunelech a opírala o svodidla nad hlubokými srázy. Avšak chvilka nepozornosti stačila k tomu, aby jeden z nás (já to nebyl) přepálil zatáčku, nechal se vynést do protisměru, který v tu chvíli již patřil nějaké protijedoucí čtyřkolové šunce. V kontinentální Evropě se na silnici míjíme zprava. Tady byla povolena vyjímka, díky které to odnesl jen pravý kufr, blinkr a frajersky zvednutý výfuk. Naštěstí...
Gusinje

Gusinje

Tato větší vesnice, možná snad i malé městečko s minaretem uprostřed, leží na konci silnice. Dál už to jde jen pěšky nahoru do kopců. Prokletije, jak těmto horám říkají černohorci, jsou nádherné. Při plánování cesty jsem uvažoval o jednodením treku po okolních kopcích, jejichž vrcholky šplhají do výšek přes 2 tisíce metrů, ale realizace nebyla možná. Času málo, před námi ještě spousty kilometrů a taky azuro, které jsem znal z fotek jiných webových tvůrců, se tak docela nekonalo. Proto aspoň přikládám odkaz na spoustu pěkných obrázků a doporučuji se na ně mrknout: http://cerna-hora.xf.cz/

Zátiší s melounem (Mira)

Zátiší s melounem (Mira)

Plavské jezero se táhne od Gusinje k městu Plav. Tady jsme sjeli k molu, kde jsme zaparkovali a šli odpočívat. Já a Mira jsme si vystačili s melounem. Byl to macek a ani s Erikovou pomocí se nám ho nepodařilo zcela zlikvidovat. Necelá hodinka relaxace byla hodně příjemná a my jsme při ní několikrát zrekapitulovali právě prožité vrušující silničněpříkopové zážitky.

Plankton v Plavském jezeře (Erik)

Plankton v Plavském jezeře (Erik)

Na molu se to slušně hemžilo omladinou, ale do vody se nikomu nechtělo. Já jsem aspoň namočil nohy, kterým se to po půldenním pobytu v motorkářských botách určitě líbilo, Mirovi se stačilo na vodu jen dívat a Erik? Přál jsem mu to, ale nezáviděl...
Plav z jezera!

Plav z jezera!

Břehy jezera lemuje husté rákosí. Voda v jezeře byla křišťálově průzračná a kolem mola pohupovalo několik člunů, zatímco stejný počet jich ležel pod vodou na dně jezera. Mezi nimi se proháněly hejna  malých rybek a idylku doplňovalo pouze nemalé množství, lahví, plechovek a dalšího odpadu válejícího se  na březích i na dně jezera. Tady je třeba ještě přidat, Černohorci!!!
Hledáme nocleh

Hledáme nocleh

S blížícím se večerem začínáme řešit místo pro spaní. Po klikatých silničkách kličkujeme kolem pohoří Komovi s výškou téměř 2500m a po překonání průsmyku ve výšce1598 m sjíždíme směrem k Podgorici. Do hotelu se v žádném případě dnes nepohrneme, protože je jasno a teplo. Potřebujeme jen najít rovný plácek, což se ve zdejším kamenitém terénu jeví jako značný problém. Ze včerejška už víme, že tma přichází poměrně rychle a proto trošku spěcháme...

Ráno v napáječce pro dobytek

Ráno v napáječce pro dobytek

Podařilo se. Večer jsme se uložili na nějakém divně rozestavěném baráku. Vypadalo to jako základy domu s vybetonovanou základovou deskou. Jenže ten, co to betonoval, musel být buďˇ magor nebo na sračku... Teprve poté, co se okolo našeho útulku začaly množit krávy a chvíli po nich i parta místních výrostků, jsme pochopili, že ležíme u napáčky pro krávy a ta divně vyspádovaná "základová deska" slouží k zachycení dešťové vody...


Omladina se večer chtěla družit, trošku jsme si pokecali a naučili je základům českého jazyka, dozvěděli jsme se o dědovi, který se každý den hooodně kamarádí s rakií a pak jsme je odkázali do patřičných míst. Ještě nám doporučili změnit rozmístění karimatek a spacáků - údajně je to tady samá zmije a mohla by se v noci chtít schovat do tepla spacáku... Pěkné vyhlídky...


Ráno nás vzbudil štěkot tří asi 3-4týdenních štěnat, pravděpodobně z divokého chovu. Nabídnutého tuňáka slupli málem i s plechovkou a usnuli ve stínu napáječe. My jsme zamířili do hlavního města Černé Hory Podgorice.

Kaňon Morači

Kaňon Morači

Poblíž městečka Bioče jsme se napojujeme na silnici lemující řeku Moraču. Jsme zpátky na hlavním tahu Černá Hora - Bělehrad a zastavujeme na mostě přes řeku. Morača je se svými 112 km délky jednou nejvýznamnějších řek Černé Hory a díky své zelenomodré vodě klikatící se na dně hlubokého kaňonu i jednou z nejkrásnějších. My jsme se k ní dostali v její dolní části a určitě se sem na zpáteční cestě vrátíme. Teď ale míříme tam, kam řeka - ke Shkadarskému jezeru.
Ranní káva na pumpě v Podgorici

Ranní káva na pumpě v Podgorici

Cestu do Podgorice lemují stánky se zeleninou. U některých zpomaluju, abych se podíval, co že se to vlastně nabízí a je toho spousta. Co stánek, to malé zelinářství. Brambory, paprika, melouny, bílé a červené víno, cibule, smokve a další produkty čekají na svoje zpeněžení. Prodavači mají většinou u sebe kanystr s vodou a pokud chcete nakoupené ovoce tak jako já na místě nebo cestou sníst, ochotně Vám ho umyjí. Vše vypadalo čerstvě a lákavě, ale tentokrát jsem ještě odolal.


Další zajímavostí, jíž si nejde nevšimnout, je místní architektura. Teda pokud se to vůbec dá tímto výrazem nazvat. Co barák, to zcela odlišný styl. Moderna s plochou střechou sousedí s horskou chalupou, vedle níž stojí členitá katastrofa se sedmi věžičkami. České podnikatelské baroko tady dokázali umoctit na druhou, či spíše na třetí. Většina domů kolem cesty je rozestavěných. Dvou až třípodlažní rezidence se nachází z 90% ve stadiu hrubé stavby, ale přesto už v přízemí každého druhého domu funguje nějaká živnost. Obchod s potravinami, zeleninou, stavebninami, autodílny, pneuservisy atd. musí vydělat na živobytí i na dostavbu zbývající části domu. Kdy se to však podaří, to je ve hvězdách...? A taky mě napadlo, jak to asi zkolaudovali? Znají tady vůbec takový termín?


Podgoricu stejně jako většinu velkých měst jen projíždíme a zastavujeme na jejím konci. Na benzince u výpadovky do Albánie doplňujeme vodu, dokončujeme hygienu a po vypité dopolední kávě míříme k Albánii. Ale to už jiná kapitola a této zemi vyhrazuji samostatnou kapitolu.

Z mostu na Agu

Z mostu na Agu

Jsem o několik dní starší a do Černé Hory se z Albánie vracím hraničním přechodem Murican - Sukobin. Je večer a tma a já mám jasno - dnes chci spát u moře, nejlépe na pláži. Klikatou úzkou silničkou mě směrové tabule vedou směr Ulcinj. Okolo desáté večer jsem ve městě, kde mě překvapuje noční život kolem hlavní cesty lemující Velikou plažu. Mraky turistů se z pláží přesunulo právě sem, aby večeřeli, nakupovali, jezdili na kolotočích a horské dráze, chlastali nebo se jen tak motali po přeplněné silnici. Ulcinj a spánek? To nebyl dobrý nápad. Pokračuju dál na jihovýchod a cca po deseti kilometrech odbočuju na Agu. Podle toho, co vím, tady bude klidněji. A je to tak. Silnice mě přivádí do kempu, kde fungují čisté sociálky a teče teplá voda. Vybírám si ze spousty volného prostoru místo pro nocování a po nezbytné večerní hygieně zaléhám pod spacák na nafouknutou karimatku. Létající hmyzáci mě však dráždí natolik, že na stanové pruty aspoň zavěšuju vnitřní část stanu, kde na mě bzučící agresoři nemůžou. Během chvilky po náročném dni usínám, aby mě uprostřed noci probudilo bubnování dešťových kapek na stěnu ložnice. Vyskakuju ze spacáku a jen tak, bez napínání a uchycení, přehazuju přes ložnici vrchní část stanu, aby mi nepršelo na tykev. A víc už nevím...


Ráno mě vítá opět modrou oblohou a já se jdu mrknout na moře. S baťůžkem na zádech šmaruju po tmavém písku k Albánii. Po pár kilometrech brouzdání v měkkém písku či mělkém moři zjišťuju, že je to pořád stejný. Dvacet až třicet metrů široká pláž, lišící se jen množstvím odpadků. Tady to zřejmě nikdo neudržuje a všudypřítomný bordel to jen potvrzuje. Otáčím se a jdu zpátky. Několikrát se koupu v příjemně teplém moři a potkávám první plážové povaleče. Místa na lehátkách pod slunečníky se pomalu plní a s blížícím se polednem je znát, že jsem se zabydlel  v regionu FKK. Proč ne...


Snídám, balím a odjíždím. Zastavuju na mostě, který odděluje toto království naturistů od ostatního světa a začínám s průzkumem černohorského pobřeží.

Velika plaža

Velika plaža

První zhruba dvě desítky kilometrů od Albánie nabízí jednu velkou pláž. Černohorci byli tak bystří, že ji pojmenovali Velika plaža. Zdejší tmavý písek má údajně léčivé účinky, ale nevím na co. Možná pomáhá chůze v písku podél moře. Po ranní turistice jsem to cítil. Přece jen několik kilometrů chůze na nepevném podkladu dá hodně zabrat netrénovaným achilovkám a taky na skutečnost, že na písečné pláži je jedna noha nepřetržitě výš než druhá, je pro suchozemce neznámá. Co na tom, že se na zpáteční cestě nohy vyměnily...


Ale jinak celkem nuda. Písek, slunečníky, vlnky, stánky, chlast, žrádlo, suvenýry... Tak to vypadá v okolí Ulcinju. Střed města je spousta úzkých uliček, které ještě více zužují stolky a židle kaváren a restaurací, které jsou plné od rána do večera. A všude mraky lidí, aut a skůtříků. Je krátce po poledni a slunko pere do palice. Zatím jen popojíždím a na to mi stačí kraťasy a tričko. Ale místní mumraj mě nutí obléknout motorkářské a pokračovat pobřežím na severozápad


 

Bar - pobřežím na sever

Bar - pobřežím na sever

Černohorské pobřeží je pěknější než chorvatské. Jedná se sice o stejné moře, které je v turistických letoviscích obestavěné hotelovými komplexy, ale okolí je jiné. Členité pobřeží tu a tam s ostrůvkem přechází od oblázkových pláží, přes nezbytnou výstavbu do několik set metrů vysokých hor, porostlých středomořskými dřevinami i listnatými lesy, jaké znám z našich zeměpisných šířek. Z cesty lemující pobřeží se co chvíli otvírají nádherné výhledy na zdánlivě opuštěné modré zátoky, které o pár set metrů dál přecházejí v centra s pestrobarevnými slunečníky a zázemím pro opalující se turisty...
Idylka uprostřed moře

Idylka uprostřed moře

Černohorské pobřeží je dlouhé necelých 300 kilometrů a najdete na něm přes 70 oficiálních pláží a bezpočet dalším míst a místeček vhodných pro lenošení. U černohorského pobřeží dosahuje Jaderské moře své největší hloubky (cca 1500m) cca i voda je zde vo fous slanější. Průhledností vody zdejší moře rovněž vede. Samozřejmě, že záleží na na množství soli, vypařování, úhlu dopadu slunečních paprsků, oblačnosti, blízkosti ústících řek či vyvěrajících pramenech sladké vody, ale obecně je tato oblast Jaderského moře považována za jednu z NEJ v několika ohledech.

Z útesů nad Sutomore

Z útesů nad Sutomore

Ulcinj, Bar, Sutomore, Sv.Stefan, Bečiči, Kotor a spousta dalších menších míst, jejichž názvy jsou pro mě stejně lehce zapamatovatelné jako zapomenutelné, leží v oblasti, která patřila a stále ještě  patří k seizmicky aktivním oblastem. Poslední velké zemětřesení v roce 1979 vážně poškodilo velkou část soukromých i průmyslových objektů. Dnes už jeho následky jsou dávno odstraněny a nezbývalo doufat, že nejméně po dobu mého pobytu k ničemu podobnému nedojde. :-))
Sveti Stefan

Sveti Stefan

Nešlo nevyfotit jedno z nejfotografovanějších míst - ostrov (nebo poloostrov) ve Svatém Štefanu. Ale je to jen jedna z nádherných scenérií, kterou pobřeží černé hory nabízí.
Pláž ve Sv.Stefanu

Pláž ve Sv.Stefanu

Ručička mého špatně fungujícího teploměru se nachýlila k osmdesáti stupňům a pak se propadla  někam do nečitelna. Vzhledem k tomu, že i uprostřed zimy mi to pořád ukazuje +10, se dalo tušit, že se momentální teplota pohybuje někde kolem čtyřicítky. Sjel jsem z hlavní silnice a zaparkoval u závory, zabraňující motoristům ve vjezdu na hlavní pláž ve SV.Stefanu. Plavky a peníze, nic víc jsem nepotřeboval k tomu, abych se mohl pár hodin povalovat na růžových šutrech  nádherné pláže, ráchat se v teplé vodě a chladit se točeným pivem za dvě éčka v plážovém baru. Odpolední maestral udělal počasí snesitelnější a mně se nikam nechtělo...
Bečiči

Bečiči

Naštěstí to na jednom místě dlouho nevydržím a pokračoval jsem dál. Pomalu, bez spěchání, jedna zastávka za druhou, vychutnat si tu pohodu a vykroutit si hlavu z přírodních scenerií a tu a tam i ze zajímavých objektů na plážích, chodnících i cestách...

Budva

Budva

Jedno z nejhezčích měst na pobřeží. Možná to bylo tím správným pozdněodpoledním světlem, možná momentální rozpoložením, Budva se mi prostě líbila. Staré město na ostrově, který se časem spojil s pevninou, je spletí úzkých kamenných uliček plných kaváren a restaurací. Pohoří Lovčen a Paštroviči vypínající se nad městem do výšek přes 1000m, pomáhá udržovat příjemné podnebí, chráněné před vnitrozemským chladem. Lenošit se dá na krásných písčitých nebo oblázkových plážích, které jsou centrem Budvanské riviéry. Necelý kilometr od města je ostrov Sv.Nikola, bohužel se už na fotku nevešel a tak jsem ho šoupnul aspoň do mapy... 
Nad Kotorským zálivem

Nad Kotorským zálivem

Boka Kotorská je nejvýznamnější černohorský záliv. Vlastně se jedná o čtyři zálivy - Hercegnovski, Tivatski, Kotorski a Risanski (na obrázku), spojenými úzkými průlivy. Z moře vyrůstající skály tyčící se do kilometrové výšky vzhledově  připomínají fjord,  kolem něhož se kroutí silnice v délce cca 100 km, což je třetina černohorského pobřeží. Boka Kotorská patří k 25 nejkrásnějšíma nejrozmanitějším zálivům na světě. Na jaře je možné jak koupání v moři, tak i lyžování o pár kilometrů dál na zasněžených svazích pohoří Orjen.
Ostrůvky u Perastu

Ostrůvky u Perastu

Černomořské pobřeží  nemá na rozdíl od chorvatského žádné ostrovy. Vyjímkou je 14 malých ostrůvků, z nichž 7 jich je ukryto právě v Kotorském zálivu. Poblíž Perastu vystupují z moře dva z nich - Sv.Djordje (SV.Jiří) s benediktinským opatstvím z 12.století a ostrůvek Gospa od Škrpjela (Panna Maria na skalách). Tento uměle navršili námořníci jako dík za šťastný návrat z dalekých plaveb, aby zde byl v 17.století postaven mariánský poutní kostel. Tradice vhazování kamenů k ostrůvku trvá dodnes a je součástí každoroční pouti v Perastu.
Perast

Perast

Boka Kotorská a její okolí mi učarovalo natolik, že jsem si je projel hned dvakrát. Večer se spousta výjevů ukrývala se stínu okolních hor a byla by škoda neprohlédnout si je v plné kráse. Z Risanu jsem vystoupal nekonečnými uzoučkými serpentýnami do tisísimetrové výšky,kde jsem se utábořil, abych se ráno jinou nově vybudovanou cestou s kvalitním asfaltem a stejně dobrými zatáčkami vrátil zpět k mořské hladině. Sluníčko se dralo nahoru a okrývalo okolní krajinu. Minul jsem  expozici antických mozaik v Risanu, jedné z nejstarších osad (2.polovina I. tisíciletí př.n.l.!!!) na celém Jadranu a mířil k Perastu. Nádherné město, jež ve středověku vzkvétalo díky stavbě lodí, mořeplavbě a činnostem s mořem ve všech směrech souvisejících, jako jedno z mála odolalo tureckým nájezdům. Dnes je Perast městskou památkovou rezervací.

Letiště u Tivatu

Letiště u Tivatu

Kotorem jsem projel se sebezapřením. Nádherné město se spoustou historických památek, hradby neskutečného hradu šplhající do několikasetmetrové výšky, tržnice vykukující z otevřeného starého opevnění, přístav plný rozličných plavidel, to všechno byly důvody pro zastavení. Ale já jsem na motovýletě a mám toho ještě moc a moc před sebou. Tady by to zabralo minimálně celý den a stále by bylo na co se dívat. Takže někdy příště...


Z Kotoru jsem měl na výběr cestu novým tunelem, která podstatně zkracuje cestu směrem na Budvu (odkud jsem ostatně včera přijel) nebo stoupání do pohoří Lovčen nad záliv. Ani nevím, kolikrát jsem stál a kochal se nádhernými panoramaty, kolikrát jsem fotil a zase fotky mazal s přesvědčením, že ta nej nej nej teprve přijde.... Všechny byly pěkné, ale musí se to vidět v reálu. Doporučuji..

Kotor

Kotor

Těch fotek bylo opravdu hodně a já si plánoval, jak z nich poskládám jedno úžasné veliké panorama, které se ani na monitor nevejde. Ale to jsem si jen přál a samozřejmě se to nepovedlo. Něco jsem zapomněl vyfotit nebo omylem smazal a tak se žádný panorama nekoná. Dobře Vám tak, jeďte se na to podívat sami!!!


 

Lovčen

Lovčen

Silnicí z Kotoru, kroutící se po svazích pohoří Lovčen, jsem se hnal nahoru k nejvyššímu bodu širokého okolí. Tím jeŠtirovnik s 1749m (s televizní věží na vrcholu. Na ten jsem se ovšem nedostal, vlastně jsem tam ani nejel. Já měl namířeno na Jezerski vrh (1657m). Pohoří NP Lovčen je zvrásněno ledovcovou činností z daleké minulosti, pokryto bukovými lesy a pastvinami, střídajícími se se s krasovými jeskyněmi a propastmi. Jsem pár kilometrů od moře a mám pocit, že jedu někde kolem Macochy.
...už jen necelých 500 schodů...

...už jen necelých 500 schodů...

...a jsem nahoře. Jsem v Lovčenu, pro černohorce posvátném pohoří, které je symbolem národní identity a státnosti. Parkuju vedle dvou holanďanů na nějakých starých Suzuki potvorách a jdu se podívat na to mauzoleum. Nejsem sám, kolem se to hemží domorodci i cizinci, mladými i starými. A já vím proč... http://cerna-hora-info.cz/vylety/lovcen.html
Mauzoleum Petra II. Petroviče Njegoše na Lovčenu

Mauzoleum Petra II. Petroviče Njegoše na Lovčenu

Vyšlapal jsem hodně schodů. kolik přesně, nevím. Údajů jsem četl několik, každý jiný. Abych to počítal, to by mě mohlo...Pocit jsem měl asi takový jako germán na Václaváku pod sochou starýho chlapa na koni. Samozřejmě, že vím, kdo byl Njegoš (http://cerna-hora-info.cz/tema/njegos.html), respektuju to, cením a uznávám, ale příště sem už nepolezu. Určitě ne v motorkářských hadrech v pravé poledne uprostřed srpna. Fuj, hnus...
Černohorské kroje

Černohorské kroje

Vypláznout pět euro, nahastrošit na sebe kroj a nechat se vyfotit? To nebyla nic pro mě a přenechal jsem to druhým. Kromě několika soch, stánku se suvenýry a tohoto fotokoutku tu k vidění moc nebylo. Nicméně samotné mauzoleum( http://cerna-hora-info.cz/tema/lovcen_mauzoleum.html) je dostatečným důvodem pro zdolání Jezerskiho vrchu. Pro černohorce určitě...
Pohled z vrcholku Lovčenu...

Pohled z vrcholku Lovčenu...

...je úchvatný. Říkají, že je odtud vidět velká část Černé Hory a určitě mají pravdu. Jenže já nevím, kterým směrem se mám dívat, kterej kopec je kterej, kde je moře, mám hlad, žízeň a chce se mi čurat. A trochu kakat...a taky mě bolí ouško...a prcinka....


NEJ Njegoš...

NEJ Njegoš...

..tak se dají charakterizovat místní produkty. V sedle pod Jezerskim vrhem, kde se sbíhají silnice od Kotoru a Cetinje, stojí řada krámků, ve kterých prodejci nabízejí njegošský pršut, podle nich nejlepší na světě. Stejně tak je to i s ovčím sýrem, jak jinak než njegošským, medem, medovinou a dalšími produkty domácího původu. Ceny jsou mírné, chuť velká, ale tak velkou hroudu sýra nebo pršutu sám nesežeru a tahat se mi s tím nechce. pa pa
<p>Z Lovčenu mířím přes <em>Cetinje </em>(<a href="http://cerna-hora-info.cz/vylety/cetinje.html">http://cerna-hora-info.cz/vylety/cetinje.html</a>), bývalé hlavní a současné duchovní a kulturní centrum Černé Hory do <em>Podgorice</em>. Tady zastavuju v nákupním centru na kraji města a nakupuju něco studeného k pití. Kromě free piva jsem přibalil ještě chlazenou velkou petku minerálky, burek (placka z listového těsta plněná sýrem nebo v mém případě masem), pršut, sýr, zeleninu a nějaký mls. No bóže, tak jsem si prostě zashopoval, no a co...?</p>
<p>Z <em>Podgorice</em> (<a href="http://cerna-hora-info.cz/vylety/podgorica.html">http://cerna-hora-info.cz/vylety/podgorica.html</a>) pokračuju dál na sever po silnici, kterou jsem jel už při cestě do Albánie. V <em>Bioče</em> se držím hlavního tahu a mířím do kaňonu Morači. Silnice se tady kroutí a kopíruju tok řeky zařezaná ve skalách a schovávající se v tunelech. Nad hlavou mám několik set metrů vysoké stěny kaňonu, pod sebou zelenomodrou řeku, šumící v hloubce běkolika desítek metrů. Provoz není nijak tragický a cestu si náležitě užívám. Po cca 30 kilometrech míjím odpbočku ke <em>klášteru Morača</em> ze 13. století. Za poplatek je přístupný veřejnosti, která si může prohlídnout to, co zbylo z původních fresek po několikanásobném přemalování, vyhoření, vyrabování turky atd. Já tuto možnost nevyužívám, protože jsem hříšník (samozřejmě kající se) a klášter by mohl mou přítomností spadnout.</p>

Z Lovčenu mířím přes Cetinje (http://cerna-hora-info.cz/vylety/cetinje.html), bývalé hlavní a současné duchovní a kulturní centrum Černé Hory do Podgorice. Tady zastavuju v nákupním centru na kraji města a nakupuju něco studeného k pití. Kromě free piva jsem přibalil ještě chlazenou velkou petku minerálky, burek (placka z listového těsta plněná sýrem nebo v mém případě masem), pršut, sýr, zeleninu a nějaký mls. No bóže, tak jsem si prostě zashopoval, no a co...?


Z Podgorice (http://cerna-hora-info.cz/vylety/podgorica.html) pokračuju dál na sever po silnici, kterou jsem jel už při cestě do Albánie. V Bioče se držím hlavního tahu a mířím do kaňonu Morači. Silnice se tady kroutí a kopíruju tok řeky zařezaná ve skalách a schovávající se v tunelech. Nad hlavou mám několik set metrů vysoké stěny kaňonu, pod sebou zelenomodrou řeku, šumící v hloubce běkolika desítek metrů. Provoz není nijak tragický a cestu si náležitě užívám. Po cca 30 kilometrech míjím odpbočku ke klášteru Morača ze 13. století. Za poplatek je přístupný veřejnosti, která si může prohlídnout to, co zbylo z původních fresek po několikanásobném přemalování, vyhoření, vyrabování turky atd. Já tuto možnost nevyužívám, protože jsem hříšník (samozřejmě kající se) a klášter by mohl mou přítomností spadnout.

Hygiena

Hygiena

Mířím do průsmyku Crkvine (1060 m) a díky kvalitnímu asfaltu musím dávat pozor jen na nádherné výhledy na okolní hory a na policajty, kteří se občas u silnice objevují. Míjím klimatiocké lázně a středisko zimních sportů Kolašin, které je obklopeno horskými masivy Bjelasicam Komovi, Stožac a Sinjajevina s výškami až 2400m. Za Kolašinem odbočuju k Biogradskemu jezeru, ležícímu uprostřed druhého nejstaršího přírodního parku na světě (po Yellowstonu),ale dlouhý štrůdl aut před budkou královského výběrčího daní loudícího z turistů nějaký to euro, mě od návštěvy odrazuje. otáčím se, sjíždím k řece, odhazuju svršky  a koupu a osvěžuju se v dóst studené vodě (asi 3cm = 10 stupňů). Tlačím pršut, zapíjím pivem, ležím na šutrech a odpočívám. Řeka v níž se ráchám se jmenuje Tara a já se jí budu držet ještě několik hodin. Před sebou mám Taru a Durmitor.

Tara

Tara

Kaňon Tary je nejhlubší v Evropě a patří k nejhlubším na světě. S hloubkou 1300 m je zapsána do seznamu přírodního světového dědictví UNESCO. Zážitek je to podobný jako v případě Morači, tzn. pěkný. Klikatí se řeka, klikatí se silnice, místy se řeka ztrácí v porostu stromů a nelze dohlédnout na dno kaňonu. Míjím cedule lákající na rafting nebo splutí řeky na vorech. Určitě je to jeden z nejlepších způsobů, jak si řeku opravdu užít (http://cerna-hora-info.cz/tema/tara.html), já ale mířím dál.
Most přes Taru

Most přes Taru

Taru opouštím asi po 40-i kilometrech u osady Djurdjevica, kde se silnice dělí. Přejíždím Taru po mostě postaveném před druhou světovou válkou, míjím pomníček jeho staviteli, fotím řeku hluboko pod mostem i most samotný. Cesta vede do Pljevlje, já se ale otáčím a volím druhou možnost - 25 kilometrů dlouhou cestu do Žabljaku. Toto horské středisko leží pod skalními masívy pohoří Durmitor a je východiskem pro zimní sporty i pěší tůry po více než 2500m vysokých horách, nebo jen Černému jezeru, údajně nejkrásnějšímu jezeru v Černé Hoře (http://cerna-hora-info.cz/tema/durmitor_cerne_jezero.html).
Durmitor

Durmitor

Krajina v pohoří Durmitor je nádherná. Skalní štíty padají do úrodných a vzorně posečených pastvin a vytváří zvláštní kontrasty. I teď uprostřed srpna je tu a tam na skalách vidět zbytky sněhu. Tato oblast je často označována superlativy a její UNESCO zařazení je určitě oprávněné.
Lyžařský areál Durmitor

Lyžařský areál Durmitor

Jet si v zimě zalyžovat do Černé Hory? Asi určitě by to nebyly Alpy, ale co tak to spojit s rumunskou Sinaií, bulharským Pirinem? Mohl by to být netradiční týden, o jakém spousta lyžařů jen sní.
Nádhera

Nádhera

Projíždím Durmitorem směrem na jih. Přede mnou je Šavnik a já doufám, že tam dojedu. Už jsem dlouho netankoval a kontrolka na mě bliká jak o dušu. I proto upouštím od zkratky  přes hory do bosny. Moje mapa není nic moc a zkratka by mohla být delší a ještě horší cestou. Šavni to jisttí maličkou benzinkou, kde pumpař zjevně neumí obsluhovat čtečku karet. radím mu, ale je to marný, je to marný, je to marný. Vytahuju éčka a platím hotově. O to mu šlo a směje se jak jojo. Pazneht!
Rychlé foto za jízdy

Rychlé foto za jízdy

Mapa mi vůbec nepomáhá, cedule u cesty chybí nebo lžou. Smiřuju se s tím, že dojedu až do Nikšiče. Nu co, prohlédnu si největší pivovar v zemi, ikdyž se mi do většího města po té vysokohorské nádheře vůbec nechce. Naštěstí se moje pěkná silnice napojuje na ještě pěknější a širokou a v momentě je mi jasné, že mířím do Bosny. Za jízdy fotím vzdalující se Durmitor a užívám si zatáček.

Pivsko jezero

Pivsko jezero

Silnice se opět zařezává do horských údolí a zdálky vidím tyrkysově modrou hladinu Pivského jezera. Je dlouhé několik desítek kilometrů a rozlévá se do okolních údolí. Míjím Plužine, poslední městečko v Černé Hoře a pokračuju krajinou bez lidí a automobilů. Jen přítomnost rybářů dává najevo, že je tady život.
Poslední zastávka v Černé Hoře...

Poslední zastávka v Černé Hoře...

...je u cedule, kterou nešlo minout bez povšimnutí. Řeka Piva je název, který musí zaujmout každého druhého Čecha. Z přehradní hráze vytéká říčka, která mě ovše zklame svou barvou. Čekal jsem zlatavě hnědý potok s pěnou kolem nahnědlých balvanů a ono je to zese modrozelený! Tak tak jsem si řeku piva opravdu nepředstavoval, ale musím přiznat, že to opět byla nádhera...

Sbohem Montenegro

Sbohem Montenegro

Jsem na konci své cesty po Černé Hoře. Rychlé hraniční odbavení a já se chystám opustit tuto nádhernou zemi. Pár metrů za celnicí mě cedule znovu lákají na rafting a zvažuju noc strávenou mezi veselými rafťáky a kajakáři. Opět odolávám a přes bosenskou celnici se dostávám do jiné země. Širokou dvouprodovku nahrazuje uzounká silnička druhé až třetí třídy. Tady to nepojede tak rychle jako doposud a u dalšího vodáckého kempu zvažuju možnost noclehu. Zamítnuto a jede se dál. Po sto kilometrech přijíždím k Sarajevu. Už se stmívá a začínám hledat plácek pro stan. Na dvou místech mě zastavují cedule s lebkou se zkříženými hnáty a nápisem "POZOR MINY", na dalším se na mě vrhá smečka psů. Končí to pádem na šotolině a poklidným dojezdem na okraj Sarajeva. V penzionku u cesty mi bude dnes nejlépe.


Zbytek cesty jsem věnoval projížďce po Sarajevu, podíval jsem se po bosenských horách, projel oblastí bez lidí, kde devět z deseti baráků je vypálených a rozbořených a nevypadá to, že by se je někdo chystal opravit. Válka je už dávno pryč, ale tady to tak vůbec nevypadalo. Magoři!


Opouštím Bosnu a oprašuju maďarštinu. K nelibosti některých plechovkářů předjíždím dlouhou kolonu na hraničním přechodu Bosanski Brod a zjišťuju, že jsem zase v Chorvatsku. Jasně, jen jsem si to v té návratové euforii neuvědomil. Přestávám spěchat, není kam se hnát. Do Maďarska se dostávám a prodělávám důkladnou celní prohlídku, jako kdybych pašoval drogy, papoušky a asiaty. Po dalších sto kilometrech se rozhoduju  bydlet v Harkány. Jedno z největších lázeňských a termálních míst Maďarska mě lákalo už delší dobu - aspoň se v teplé vodě dokonale odmočím.


Jo, termály byly stejný jako jiné kdekoli v Maďarsku - dobré. Slováci, máte co dělat, laťka je hodně vysoko. Službami i cenou. Z termálů pokračuju na sever k Balatonu. Zamítám dálnici, nespěchám a aspoň se mrknu k maďarskému moři do míst, kde jsem byl před téměř  třiceti lety na kole. Nic nepoznávám. V okolí Siofoku je všechno jinak. Nové cesty, nové zajímavosti - svět se mění. V Gyoru najíždím na dálnici a bez poplatku (sorry uheráci) mířím do Prešpurku a pak dále domů


Tentokrát to nebylo o kilometrch, ale o čase. Výlet jsem si proti původnímu plánu prodloužil o dva dny s vědomím, že jen projíždím. Míst, kam bych se rád vrátil je tady nespočet a jsem zvědav, kdy se mi to povede.


 Moje odpověď na otázku v úvodu této reportáže je jednoznačná -  VYPLATILO SE TO!


Jeďte do Černé Hory! Na motorce, autem, letadlem. Stojí to za to!

19.08.2009 16:13:21
motopospa
Sněhové zprávy

Sněhové zprávy

Co Vás zaujalo?

Motorky a cestování (3819 | 26%)
Hory a lyže (3698 | 25%)
Vodní radovánky (3591 | 25%)
Od všeckého kósek (3525 | 24%)
Jména osob figurujících na těchto webových stránkách jsou pravdivá. Každá osoba může mít více jmen, názvů, přezdívek, ale vždy se jedná o stále stejného jedince. Počet dětí, rodinný stav a hmotné statky každého jedince nemusí odpovídat současnému stavu. Pokud jsem někoho napadl a urazil či jinak poškodil na těle, duši nebo majetku, tímto se mu omlouvám, ale stejně bych to udělal znovu a rád.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one