1 047 Tauplitz.jpg
Hromada písmenek a obrázků, jejichž účelem je nikoli odradit, ale potěšit kamarády, rodinu, hledače i náhodné surfaře. A taky jako prevence proti Alzheimerovi...

Gruzie

GRUZIE 2013 - 1. část

"Jedeme do Armenie. Nechcete jet s námi?", řekla někdy na přelomu jara a léta sestra Katka.
"Tak jo, jedeme", odpověděl jsem a výlet byl tímto naplánován.
307a Panorama Kazbeg.jpg
Levná letenka do Tbilisi a zpátky za sedm a půl tisíce prostě nešla nekoupit a tak jsme několik měsíců dopředu věděli, kam 23. srpna poletíme. Ale neměli jsme ani tušení, co tam budeme dělat, ani co chceme vidět. Tentokrát jsem to bral tak, že mě pozvala ségra, která už na Kavkaze byla a že se nemám ničím stresovat. Pak se ale vše změnilo a 14 dní před odletem bylo jasné, že jedeme sami. Rychle mrknout na pár stránek na webu, sbalit bágl se spacákem a karimatkou, přibalit lonely planet, k sandálům pohorky a hurá na letiště.
Náměstí svobody

Náměstí svobody

dá se považovat za centrum Tbilisi. Aspoň my jsme ho tak brali, protože odtud je to všude kousek. Pěšky nebo metrem.
Baroko? Rokoko? Renesance? Asi ne, to je kousek  vládní budovy
Baroko? Rokoko? Renesance? Asi ne, to je kousek vládní budovy
34a  Autopark.jpg
Letíme proti času, ale i tak jsme v Tbilisi brzy ráno. Místní doprava ještě nefunguje a tak jsme snadno uloveni jedním z taxikářů. Nutno podotknout, že černým, protože nás odvádí kousek od letiště a teprve tam usedáme do jeho mercedesu. Chvilka smlouvání znamenala pokles ceny z padesáti dolaru na padesát gruzínských čehosi. Prachy jsme si vyměnili hned na letišti u slečny, která za okýnkem sice nespala, ale vypadala jako spící šípková Růženka - hezká, namalovaná a bez života. Když k tomu připočtu rozhovor, který jsme nechtěně vyslechli v letadle, o Gruzíncích jako o největších šmejdech v regionu, musím přiznat, že jsme byli trochu na rozpacích.
To už jsme ale jeli ve třech. Přidal se k nám osamělý cestovatel Jarda z Jihlavy a tak nám to vydrželo celých 14 dní.
Jdeme po 1,5km dlouhé ulici Rustaveli gamziri, hlavní tepně města spojující náměstí Rustaveli s náměstím Svobody. Najdete na ní mraky kulturních zařízení (Fine Arts Museum, Muzeum of Money, Museum of Georgia, Rustaveli národní divadlo, Paliashvili opera a balet aj.)
Jdeme po 1,5km dlouhé ulici Rustaveli gamziri, hlavní tepně města spojující náměstí Rustaveli s náměstím Svobody. Najdete na ní mraky kulturních zařízení (Fine Arts Museum, Muzeum of Money, Museum of Georgia, Rustaveli národní divadlo, Paliashvili opera a balet aj.)
Běžný obrázek. Dítě, stařena, beznožec... Každý má u sebe plechovku. A doufá...
Běžný obrázek. Dítě, stařena, beznožec... Každý má u sebe plechovku. A doufá...
Vlajka na budově parlamentu
Vlajka na budově parlamentu
Necháváme Květu hlídat bágly u fontány na Rustaveli štráse a jdeme hledat hostel. Jarda si ho vytipoval na netu a dopředu zabukoval. Jdeme s ním a tajně doufáme, že tam bude místo i pro nás. Těšíme se, že si chvilku zdřímneme a hlavně necháme tam batohy a vyrazíme poznávat hlavní město Gruzie. Ještě je tma a tak hledáme poměrně dlouho. Zjišťujeme, že Jardova adresa nebude tak úplně přesná a nakonec okolo sedmé ráno nalézáme "správné" obydlí. Uvozovky proto, že se jedná o polorozpadlý barák, kde jsme vpuštěni bez jakéhokoli odporu či prokázání minimální známky nároku na vstup, procházíme jednotlivými pokoji, kde překračujeme spící jedince, šeptáme, abychom nikoho neprobudili a hledáme šéfa. Myšleno někoho, kdo nás ubytuje, zkasíruje a popřeje příjemný pobyt. Já to chápu celkem rychle - jsme v Tbilisi. Jarda odolává trochu déle a nakonec mizíme hledat něco, vlastně cokoli jiného. Letáky na sloupech historických budov nás upozorňují na hostel za 15 Lari (už víme, jak se jmenuje místní měna - GEL), ale najít ho je opět trochu oříšek. Je třeba zapomenout na vše, co známe z domova a řídit se pouze instinktem a najednou to jde. Sice to není za 15, ale za 20 s deseti iráncema na pokoji nebo za 25 v prvním patře v pokoji pro šest lidí. To vše s jedním hajzlíkem a sprchou. Takový Hilton jsme nečekali a díky za něho!
Tbilisi

Tbilisi

Hudebníci vlezou všude
40a Parlament.jpg
Kašna

Kašna

Vodních prvků jsou v Tbilisi spousty. Toto je detail kašny na Náměstí svobody
Chvilku jsme si zdřímli a vyrážíme do města. Orientace podle mapy nám celkem jde, ale měřítko není nejlepší, spíše takový malý globus Tbilisi. V národním muzeu dostáváme lepší mapu a pak už to jde samo. Jdeme městem, okukujeme památky na obou stranách široké ulice, přičemž dostat se přes cestu je trochu problém. Neuvěřitelný provoz, široká čtyř až šestiproudovka a přechody nikde. Jen podchody a ty jsou samozřejmě daleko od sebe a vždycky jinde, než my potřebujeme. Jsme ve střehu a přebíháme bez úhony.
School Nr.1

School Nr.1

Další z významných budov z roku 1802.
Khachapuri

Khachapuri

My jsme jim říkali chačapuri. A stejně jim říkali i všichni místní, takže to asi bylo správně. Placka z bílé mouky naplněná nejčastěji sýrem nebo masem. Nebo houbami. A něčím jiným
Kashveti Church

Kashveti Church

Původní kostel na tomto místě nechal postavi v 6. století tehdejší král David Gareja.
Památky, které cestou míjíme, se samozřejmě snažím vyfotit. Většinou to jsou baráky a ty se fotí dobře. Ale taky kolem nás pobíhají houfy mladých gruzínek a ty se už fotí hůře. Občas jsem si zapamatoval názvy některých památek a jsou uvedeny u většiny obrázků. Ale teď, když jimi krmím počítač, zjišťuji, že všechny ty krkolomné názvy jsou pomalu a jistě zapomínány. Dějiny Zakavkazských republik jsou pro běžného středoevropana tabu a většina z nás se s nimi nikdy nesetkala. Samozřejmě s vyjímkou těch, kteří se o tento region zajímali. Odstup ještě zvyšuje používání gruzínského písma, jemuž jsem začal říkat cibulové. To vzhledem ke tvaru velké části písmen, který by se anorektičkám určitě nelíbil. Moc nepomáhá ani přepis gruzínských názvů do latinky. I tady chvíli trvá než se naučíte správně číst shluky souhlásek, ale díky aspoň za to. Postupně dokážete správně vyslovovat např. Mtkvari, Mtskcheta, kchakapuri atd. Chce to jen čas, ale toho my nemáme nazbyt...
Orbeliani Baths

Orbeliani Baths

Turecké lázně. Jednopatrová stavba ze 17. století postavená z pálených cihel odlišující se od všeho ostatního. Údajně se tady ráchali Alexandr Dumas s Puškinem a tvrdili, že lepší lázně nenavštívili. Nakoukli jsme dovnitř a skoro se nechali zlákat na očistnou koupel.
Divadlo

Divadlo

Jedno z mnoha divadel ve městě. Najdete ho na kompletně zrekonstruovaná ulici Chakhrukadzis qucha vedle kostela Karis Eklesia Church. Ta věž je neuvěřitelně poslepovaná z cihel, kamenů a pestrobarevných lazurovaných obkladaček a je málo lidí, kteří se tady nezastaví. My jsme tudy šli několikrát. Naposledy jsme dokonce sedli do vedlejší kavárničky, mrkli do jídelního lístku a pokračovali vesele dál. Jedna z vyjímek, kde jsou v Tbilisi cenově zcela mimo mísu...
Pylon před vládní budovou kousek nad parlamentem. Údajně jsou na něm výjevy z gruzínské historie. Tu my neznáme a tak jen věříme...
Pylon před vládní budovou kousek nad parlamentem. Údajně jsou na něm výjevy z gruzínské historie. Tu my neznáme a tak jen věříme...
Musím uznat, že Tbilisi je hezké město. Má svoji historickou část a má svoje sídliště. Mezera mezi těmito extrémy je vyplněna stavbami z devatenáctého století i socialistickým hnusalismem. Většina hlavních ulic je udržovaná a čistá. Potkáváme metaře s košťaty, ale nevšiml jsem si, že by někdo odhazoval odpadky jen tak, jak to často vidím u nás. Jinak je tomu samozřejmě dál od civilizace. Tam si s tím nikdo hlavu neláme a Gruzie je slušně zabordelovaná.
Další úžasný architektonický kousek.
Další úžasný architektonický kousek.
České pivo je vidět na každém kroku. Tradice pivovarníků z éry RVHP tady pokračuje. Gambrinus? Plzeň? Není problém, to známe z domova. Ale Zlatá Praha? Pro tu si musíte zajet do Gruzie...
České pivo je vidět na každém kroku. Tradice pivovarníků z éry RVHP tady pokračuje. Gambrinus? Plzeň? Není problém, to známe z domova. Ale Zlatá Praha? Pro tu si musíte zajet do Gruzie...
Socha Matka Gruzie. Naše první, ale ne poslední.
Socha Matka Gruzie. Naše první, ale ne poslední.
Na hlavních třídách je naprostá většina domů udržovaná a upravená. Stačí však odbočit do vedlejších uliček a obrázek se mění. Odrbané baráky, rezavé a děravé okapy, chaoticky měněná plastová okna na panelových i historicky cennějších domech, prostě trochu zmatek. Nejkrásnější je ovšem kontrast, kdy na jedné straně ulice září supermoderní budova z chromu a oceli a na druhé ruiny drží jen vzájemným zaklíněním.
Pohled z Gorgasalis Moedani na  Metekhi Church.
Pohled z Gorgasalis Moedani na Metekhi Church.
75a Tbilisi.jpg
A další důkaz, že dějiny se tady valily tam a hned zase zpět. Modrá mešita vzpomíná na období perské nadvlády. Bohužel se právě opravuje a proto je ta fotokompozice poněkud zvláštní.
A další důkaz, že dějiny se tady valily tam a hned zase zpět. Modrá mešita vzpomíná na období perské nadvlády. Bohužel se právě opravuje a proto je ta fotokompozice poněkud zvláštní.
Naše podrobná mapa nás ne vždy vedla tam, kam jsme chtěli. Ale díky tomu jsme cestou narazili třeba na tento plavecký bazén. Místní se s námi vítali, zajímali se, odkud jsme, co tu děláme atd., ale hlavně nás nechali mrknout dovnitř zcela zdarma :-)
Naše podrobná mapa nás ne vždy vedla tam, kam jsme chtěli. Ale díky tomu jsme cestou narazili třeba na tento plavecký bazén. Místní se s námi vítali, zajímali se, odkud jsme, co tu děláme atd., ale hlavně nás nechali mrknout dovnitř zcela zdarma :-)
Melounobraní. Hromady zelených balounů byly snad všude, ve městě i na venkově. Kdo to všechno sežere je mi záhadou...
Melounobraní. Hromady zelených balounů byly snad všude, ve městě i na venkově. Kdo to všechno sežere je mi záhadou...
Jarda musel vidět stadion Dynama Tbilisi. Sice bez Uhrína, ale za to s policejní ochranou.
Jarda musel vidět stadion Dynama Tbilisi. Sice bez Uhrína, ale za to s policejní ochranou.
Gruzínci jsou vesměs velmi hrdí lidé. Hlásí se ke své historii a rádi se nazývají jako kartvelebové. Slyšel jsem to asi dvakrát na místě samém, ale vždy s patřičným důrazem. Název pochází od Noeova prapraamožná ještě jednou prapravnuka Kartlose. Byla to Kolchida, země, odkud Jáson s argonauty odvezl zlaté rouno a taky druhá země v historii, která oficiálně uznala křesťanství. Největší rozmach zažila Gruzie od pátého do 12-ého století. Pak do země vtrhli Mongolové a po nich se tu vystřídali turci a Peršané. Novou "samostanost" získala země až v roce 1762 za krále Erekla II. Tehdy se země začala orientovat na Rusko, které pomohlo zemi zbavit muslimů, ale vytvořilo novou závislost, kterou se podařilo přerušit v roce 1918, ale jen na tři roky. Pak už to zase byla součást velkého SSSR. To vydrželo do roku 1991, kdy se země odtrhla a vyhlásila nezávislost. Z té doby známe jména Ševarnadze, Gamsachurdia a Saakashvili. Potom, v 1993 přišli o Abcházii a později o Osetii.
To vše jen ve stručnosti. Ale i z toho lze pochopit, proč staří Gruzínci nechtějí mluvit rusky. Ale protože jiný jazyk kromě gruzínštiny neznají, nic jiného jim nezbývá a celkem rádi si s námi pogavarili. Spousty Gruzínců jezdí do Ruska pracovat a tak trochu jsou zase rádi, že to Rusko mají. A pak se v tom vyznej...
Památníky jsou na každém kroku. třeba uprostřed křižovatky
Památníky jsou na každém kroku. třeba uprostřed křižovatky
...nebo u hlavní cesty. Ti chlapci jsou živí.
...nebo u hlavní cesty. Ti chlapci jsou živí.
Naše pěší putování Tbilisi mířilo do Vake parku k open air etnografickému muzeu s lanovkou. Lanovka  nejela a muzeum bylo zavřené. Tak jsme se prošli parkem, podívali se na staříky hrající karty, kde nás jeden z nich ubezpečil, že Čechoslovákiu zná jako svoje boty, protože u nás dlouho pobýval. V šedesátým osmým...:-(
Naše pěší putování Tbilisi mířilo do Vake parku k open air etnografickému muzeu s lanovkou. Lanovka nejela a muzeum bylo zavřené. Tak jsme se prošli parkem, podívali se na staříky hrající karty, kde nás jeden z nich ubezpečil, že Čechoslovákiu zná jako svoje boty, protože u nás dlouho pobýval. V šedesátým osmým...:-(
Matka Gruzie číslo dvě.
Matka Gruzie číslo dvě.
75a Tbilisi.jpg
Svatý George píchá do draka na hlavici sloupu stojícího uprostřed Náměstí Svobody. Dříve tu byl Lenin,
Svatý George píchá do draka na hlavici sloupu stojícího uprostřed Náměstí Svobody. Dříve tu byl Lenin,
V metru se fotit NESMÍ!!! Byl jsem důrazně upozorněn statnou báryšňou.
V metru se fotit NESMÍ!!! Byl jsem důrazně upozorněn statnou báryšňou.
Churchxela

Churchxela

Babina prodává sladký nesmysly. Označují to jako gruzian snickers a dělají to z vinné šťávy, různých druhů ořechů a v mnoha dalších variantách. Samozřejmě, že jsme zjistili, jak se ty jejich ovocný salámy jmenují, ale hned jsme to zapomněli. Teprve v závěru pobytu v Gruzii jsem si dal tu píli a název zjistil
Metekhi Church.

Metekhi Church.

Ta socha před kostelem je s největší pravděpodobností král David, kterému říkají stavitel, chcete-li budovatel.
Co se v Gruzii jí? Téměř denně jsme do sebe valili khachapuri. Je to dobrý, levný a mají je všude. Většinou se sýrem, s masem, houbami, zeleninou atd. Dalším národním jídlem je nebo snad jsou chinkali - taštičky plněné masem (sýrem atd...) vařené v páře nebo vodě. Hodně se objevuje jehněčí maso, vepřové a kuřecí známe z domova. Velký dojem na nás udělala ryba v gulášovo-koprové omáčce s lavashem (chlebem), to jsme si dali tři krát:-). A samozřejmě ovoce, zelenina - tu mají všude. A rajčata chutnají opravdu jako rajčata!!!
Most míru

Most míru

Možná kecám, ale mám pocit, že tak nějak optimisticky se tato stavba jmenuje. Stojí tu teprve 3-4 roky, takže v Lonely Planet jsme se o ní nedočetli nic. V místních brožurách toho bylo více, ale buť to psali "cibulema" nebo jsem ty brožury stratil...
Všechno je to z oceli, hliníku, chromu a skla a vypadá to celkem efektně. A ještě zajímavější je to tady v noci, kdy je most osvětlen desetitisíci led diod, které si blikají, jak jim napadne. Teda spíše jak je naprogramují.
Všechno je to z oceli, hliníku, chromu a skla a vypadá to celkem efektně. A ještě zajímavější je to tady v noci, kdy je most osvětlen desetitisíci led diod, které si blikají, jak jim napadne. Teda spíše jak je naprogramují.
CIMG0057a.jpg
Pití mají Gruzínci rádi. Gruzie je především zemí vína. Značek a druhů je nepřeberně a třeba v Tbilisi je vinotéka na každém rohu, Sedmička chutného bílého za 70 Kč není problém. Ale taky se za ni dá vyvalit pěkných pár stovek. Vybere si tady každý. Běžné jsou ochutnávky na ulici a byla to taková dobrota, že jsme láhev koupili. Nebo že by to byly dvě?
Kdo potřebuje vícevoltové pití, sáhne po všudypřítomné vodce. Ale národním špiritusem je chacha(čača), pálenka z hroznů. Ochutnali jsme...
Komu stačí nižší promile, sáhne po pivu. Pivo tu vařili čeští sládci a podle množství českých značek jsme měli pocit, že jsme doma. My jsme ale dávali přednost místním pivům, nejčastěji Kazbegi nebo Natakhtari v úsporném a ekonomickém plastovém balení 1,5-2 litrů za cca 20-30 Kč. Bylo jich samosebou více, ale kdo by si to pamatoval a hlavně, kdo by to počítal.
Najde se tu i pá zbabělců, kteří pijí Colu, Pepsi a neidentifikovatelné místní sladké sračky. Dokonce někteří pili i vodu!!! K těm jsme se neznali.,
Ze starého města přes řeku po mostě Metekhi se dá dojít ke spodní stanici lanovky, která jede nahoru na Narikala Fortress. Odtud je celé město jako na dlani. My jsme mrkli na Matku Gruzii a po schodech kolem kostela sv. Mikuláše seskákali dolů náměstí Gorgasalis Moedani
Ze starého města přes řeku po mostě Metekhi se dá dojít ke spodní stanici lanovky, která jede nahoru na Narikala Fortress. Odtud je celé město jako na dlani. My jsme mrkli na Matku Gruzii a po schodech kolem kostela sv. Mikuláše seskákali dolů náměstí Gorgasalis Moedani
V parku na levé straně řeky (Mtkvari) to vypadá, jako by tu řádil Kaplický. Nahoře je vidět presidentský palác a trošku vykukuje i věž katedrály Svaté Trojice
V parku na levé straně řeky (Mtkvari) to vypadá, jako by tu řádil Kaplický. Nahoře je vidět presidentský palác a trošku vykukuje i věž katedrály Svaté Trojice
CIMG0060a.jpg
Neobejdete se bez ranního cappuccina? Tak tady na něj budete muset zapomenout. Teda pokud nebydlíte v lepším hotelu nebo se nestravujete v lepších restauracích. V běžném denním životě, doma i na ulici se pije káva se sedlinou, případně přefiltrovaná. A pokud nám slíbili presso, tak to bylo to samé, jem na ten filtr trochu více tlačili...
Den je dlouhý a nohy bolí. Nejlepším lékem je Davidova mast. Ale protože je to pětihvězdičkový výrobek palírny Garjashvili, je vhodnější ho užít vnitřně.
Den je dlouhý a nohy bolí. Nejlepším lékem je Davidova mast. Ale protože je to pětihvězdičkový výrobek palírny Garjashvili, je vhodnější ho užít vnitřně.
Výhled z pevnosti Narikala. po zvětšení obrázku je vpravo nahoře vidět největší kostel v Tbilisi Tsminda Sameba Cathedral.
Výhled z pevnosti Narikala. po zvětšení obrázku je vpravo nahoře vidět největší kostel v Tbilisi Tsminda Sameba Cathedral.
CIMG0093a.jpg
CIMG0092a.jpg

Mtskheta

Druhého dne ráno jsme metrem vyrazili na stanoviště autobusů na severním okraji Tbilisi, odkud odjížděly maršrutky do našeho dalšího cíle. Velmi rychle jsme byli uloveni jedním z mnoha taxikářů, který nás na místo zaveze. Sice to bylo krapet dražší než jízda hromadným prostředkem, ale zase jsme toho stihli více a v kratším čase. Nejdříve jsme vyjeli na kopec ke kostelíku Jvari Church a potom zamířili do Mskhety.
Taxikář nás dovezl na parkoviště pod Jvari Church. Tady jsme se stejně jako ostatní mohli vyfotit s flašinetářem a kochat se výhledem Mtskhetu ležící u soutoku dvou řek - Mtkvari a Aragvi.
Taxikář nás dovezl na parkoviště pod Jvari Church. Tady jsme se stejně jako ostatní mohli vyfotit s flašinetářem a kochat se výhledem Mtskhetu ležící u soutoku dvou řek - Mtkvari a Aragvi.
Pár desítek metrů a jsme v útrobách kostelíku Jvari Church. potkáváme další Čechy, kteří zvolili opačný postup a z Mtskhety vyšli po svých na kopec. Jak jsme pochopili, nebylo to nejšťastnější řešení, protože pěšinka mezi kopřivami nebyla tím pravým trekem.
Pár desítek metrů a jsme v útrobách kostelíku Jvari Church. potkáváme další Čechy, kteří zvolili opačný postup a z Mtskhety vyšli po svých na kopec. Jak jsme pochopili, nebylo to nejšťastnější řešení, protože pěšinka mezi kopřivami nebyla tím pravým trekem.
Kostelík vypadá jako většina podobných staveb tohoto typu v Gruzii. Žádná bohatá výzdoba, jakou známe z našich kostelů, jen pár holých zdí z hnědého kamene, jednoduchý oltář a pár svícnů.  Žádní načančaní faráři, jen pár černě oděných mnichů. Ale odevšad vyzařující úcta a respekt k náboženství, které v roce 327 n.l. Gruzie jako druhá země na světě přijala jako oficiální víru.  Kostelík Jvari Church je pro pro mnoho Gruzínců to nejsvětější ze všeho svatého, duchovní srdce země.
Kostelík vypadá jako většina podobných staveb tohoto typu v Gruzii. Žádná bohatá výzdoba, jakou známe z našich kostelů, jen pár holých zdí z hnědého kamene, jednoduchý oltář a pár svícnů. Žádní načančaní faráři, jen pár černě oděných mnichů. Ale odevšad vyzařující úcta a respekt k náboženství, které v roce 327 n.l. Gruzie jako druhá země na světě přijala jako oficiální víru. Kostelík Jvari Church je pro pro mnoho Gruzínců to nejsvětější ze všeho svatého, duchovní srdce země.
Trpělivý taxikář nás ve svém žigulíku svezl do městečka. Domluvili jsme místo, kde se setkáme a po svých jsme vyrazili k další památce, kterou byla Svetitskhoveli Cathedral. Od třetího do pátého stolení našeho letopočtu byla právě Mtskheta hlavním městem země a jejím duchovním centrem je údajně dodnes.
Trpělivý taxikář nás ve svém žigulíku svezl do městečka. Domluvili jsme místo, kde se setkáme a po svých jsme vyrazili k další památce, kterou byla Svetitskhoveli Cathedral. Od třetího do pátého stolení našeho letopočtu byla právě Mtskheta hlavním městem země a jejím duchovním centrem je údajně dodnes.
Ve většině gruzínských kostelů platí přísný dress code. Chlapi dlouhý kalhoty, ženský přikrytý vlasy. Když na to prdíte, dají Vám to okamžitě najevo. Buď místní věřící nebo všude přítomní duchovní...
Ve většině gruzínských kostelů platí přísný dress code. Chlapi dlouhý kalhoty, ženský přikrytý vlasy. Když na to prdíte, dají Vám to okamžitě najevo. Buď místní věřící nebo všude přítomní duchovní...
Ale to je správné. jsme tady na návštěvě a místní zvyky je třeba respektovat. Jen je zajímavé, že ne každýmu ty jejich hábity sluší...:-)
Ale to je správné. jsme tady na návštěvě a místní zvyky je třeba respektovat. Jen je zajímavé, že ne každýmu ty jejich hábity sluší...:-)
Katedrála z 11. století je sama o sobě hodně velké. Je obklopena vysokými zdmi, za nimiž se najdou i takové koutky. Můžete sednout a kochat se. nebo meditovat.
Katedrála z 11. století je sama o sobě hodně velké. Je obklopena vysokými zdmi, za nimiž se najdou i takové koutky. Můžete sednout a kochat se. nebo meditovat.
136a Svetitskhoveli Cathedral.jpg
Co si to mniši předávali, nevíme. Tipuju to na chlast.
Co si to mniši předávali, nevíme. Tipuju to na chlast.
KAVKAZ
Šedesát kilometrů od Tbilisi a naše první zastávka - jezero Zhinvali. Vlastně spíše přehrada. Modrá je modřejší a zelená zelenější.
Šedesát kilometrů od Tbilisi a naše první zastávka - jezero Zhinvali. Vlastně spíše přehrada. Modrá je modřejší a zelená zelenější.
Pevnost Ananuri. Leží přímo u hlavní silnice, takže nejde nezastavit. Bohužel je zavřeno. Na dveřích sice visí něco jako otevírací doba, ale máme smůlu. Sejdemet pár kroků a stojíme na břehu jezera, zkoušíme teplotu vody a fotíme věže vyčnívající ze záplavy zeleně.
Pevnost Ananuri. Leží přímo u hlavní silnice, takže nejde nezastavit. Bohužel je zavřeno. Na dveřích sice visí něco jako otevírací doba, ale máme smůlu. Sejdemet pár kroků a stojíme na břehu jezera, zkoušíme teplotu vody a fotíme věže vyčnívající ze záplavy zeleně.
CIMG0175a.jpg
Slovo dalo slovo a domluvili jsme se s taxikářem i na cestě do Kazbegi. Ráno jsme se rozloučili s iránskými domácími, sbalili bágly a vyrazili na cestu. Taxikář už čekal u stanice metra Rustaveli. Nalodili jsme zavazadla a zamířili napříč městem na sever. Cestou na Kavkaz jsme naplánovali několik zastávek na předem vytipovaných místech a další tipy přidal i náš řidič. Když připočtu pohodlí osobního auta, byly to hlavní výhody taxi před maršrutkou.
Vracíme se zpět na parkoviště a v tom se otevírají dveře pevnosti. Úsměv. Jdeme dovnitř. Žádné vstupné se tady neplatí a tak procházíme malým areálem, tvořeným kostelíkem a dvěmi věžemi
Vracíme se zpět na parkoviště a v tom se otevírají dveře pevnosti. Úsměv. Jdeme dovnitř. Žádné vstupné se tady neplatí a tak procházíme malým areálem, tvořeným kostelíkem a dvěmi věžemi
Oblékáme šátky a jdeme dovnitř. Zkouším pár obrázků, ale foťáček, který mám pro kavkazskou výpravu k dispozici není to pravé ořechové.
Oblékáme šátky a jdeme dovnitř. Zkouším pár obrázků, ale foťáček, který mám pro kavkazskou výpravu k dispozici není to pravé ořechové.
Stěny většího z kostelů jsou pokryty nádhernými kamennými reliéfy ve tvaru, jak jinak, kříže.
Stěny většího z kostelů jsou pokryty nádhernými kamennými reliéfy ve tvaru, jak jinak, kříže.
Cestou zastavujeme u jezera Zhinvali. Navštěvujeme pevnost Ananuri, počítáme nové šestisedačkové lanovky v Gudauri a po překročení sedla Jvari Pass ( 2379m) míříme do Kazbegi.
Pokračujeme dále a před lyžařským střediskem Gudauri odbočujeme na malé parkoviště. Kousek výš se od prosince do března lyžuje a to na asi 20 km sjezdovek. Vyrostlo tu několik nových hotelů a budují se další..
Pokračujeme dále a před lyžařským střediskem Gudauri odbočujeme na malé parkoviště. Kousek výš se od prosince do března lyžuje a to na asi 20 km sjezdovek. Vyrostlo tu několik nových hotelů a budují se další..
Nedaleko parkoviště je tato vyhlídka. Zajímavá stavba se scénami z gruzínské historie, nezapomínajíc ani na slavnou soc.éru. Fotíme na všechny světové strany, pózujeme, kocháme se. Tušíme, že Kavkaz bude zážitek...
Nedaleko parkoviště je tato vyhlídka. Zajímavá stavba se scénami z gruzínské historie, nezapomínajíc ani na slavnou soc.éru. Fotíme na všechny světové strany, pózujeme, kocháme se. Tušíme, že Kavkaz bude zážitek...
CIMG0186a.jpg
Řidičova plánovaná zastávka. Má svá oblíbená místa, kde rád zastavuje. Vykouří cigáro, pokecá s babinama, nechá nás vyčurat a udělat pár obrázků a jedeme dál.
Řidičova plánovaná zastávka. Má svá oblíbená místa, kde rád zastavuje. Vykouří cigáro, pokecá s babinama, nechá nás vyčurat a udělat pár obrázků a jedeme dál.
Jedeme po silnici, která je jedinnou spojnicí s Ruskem. Tam někde na severu za hranicemi je Vladikavkaz, kam spousta gruzínců jezdí za prací. Této cestě se říká Georgian military highway. Military chápu, highway už méně, ale ta důležitost je nesporná. Pořád ještě na ní ale zbývá hodně míst, které je třeba přizpůsobit stále náročnějšímu provozu. A tak se buduje. Kličkujeme mezi, nákladními auty, bagry a nakladači a na jednom místě dokonce i mezi finišery. Vot takája žizň.
Jedeme po silnici, která je jedinnou spojnicí s Ruskem. Tam někde na severu za hranicemi je Vladikavkaz, kam spousta gruzínců jezdí za prací. Této cestě se říká Georgian military highway. Military chápu, highway už méně, ale ta důležitost je nesporná. Pořád ještě na ní ale zbývá hodně míst, které je třeba přizpůsobit stále náročnějšímu provozu. A tak se buduje. Kličkujeme mezi, nákladními auty, bagry a nakladači a na jednom místě dokonce i mezi finišery. Vot takája žizň.
Fotím a ještě netuším, že na takový obrázek si budeme muset rychle zvyknout. Krávy prostě mají přednost. A když ji nemají, tak je jim to stejně fuk.
Fotím a ještě netuším, že na takový obrázek si budeme muset rychle zvyknout. Krávy prostě mají přednost. A když ji nemají, tak je jim to stejně fuk.
Náš taxikář mluvil rusky a tak se s ním dalo snadno komunikovat. Sice jsme úplně dobře nepochopili jeho časový plán, ale to nám bylo fuk. Přivezl nás před Kazbegi, kde nás předal svýmu švagrovi, našemu domácímu pro následující tři noci. Nabídl nám bydlení se snídaní a večeří v přepočtu za cca 300 Kč na osobu a noc, což jsme přijali. Vydatná domácí strava, teplá voda a vcelku příjemná rodinka, taková nabídka se neodmítá.
Pan domácí se jmenuje Michail. Dostáváme malý pokojíček se třemi postelemi, velkou skříní plnou všelijakého a harampádí a na ní naházené hromady knih.
Pan domácí se jmenuje Michail. Dostáváme malý pokojíček se třemi postelemi, velkou skříní plnou všelijakého a harampádí a na ní naházené hromady knih.
Snídaně se odehrávali v kuchyni. Ráno prostě domácí ve smluvený čas někam zmizeli a nás čekal prostřený stůl. Vybavení kuchyně nenabízelo žádnou exotiku, v podstatě to, co známe z domova. Jen na ty detaily se tady nehraje a revizní technik elektro by klidný rozhodně nebyl.
Snídaně se odehrávali v kuchyni. Ráno prostě domácí ve smluvený čas někam zmizeli a nás čekal prostřený stůl. Vybavení kuchyně nenabízelo žádnou exotiku, v podstatě to, co známe z domova. Jen na ty detaily se tady nehraje a revizní technik elektro by klidný rozhodně nebyl.
Nutno uznat, že snídaně byly vždy vydatné a hlavně z čerstvých domácích surovin. Kauflandy a Tesca v těchto končinách nenajdete a co si doma nevypěstujete, to nemáte. Masa je poměrně málo, převládaly chinkali a chačapuri (už mě to nebaví psát správně...), vejce, zelenina, mléko, čaj, chleba. Vždy dobré a chutné!
Nutno uznat, že snídaně byly vždy vydatné a hlavně z čerstvých domácích surovin. Kauflandy a Tesca v těchto končinách nenajdete a co si doma nevypěstujete, to nemáte. Masa je poměrně málo, převládaly chinkali a chačapuri (už mě to nebaví psát správně...), vejce, zelenina, mléko, čaj, chleba. Vždy dobré a chutné!
První odpoledne v horách jsme se vydali po silnici dál na sever až k ruským hranicím. Vezl nás pan domácí letitou Ladou Niva, jak se ukázalo jedinným rozumným dopravním prostředkem v této oblasti. Umí 4x4, je lehká, samoopravitelná a vyjede všude, což se o teréňácích, které vyrobili imperialističtí soudruzi říci nedá. Svezení předcházelo handlování o ceně. Už si pomalu začínáme zvykat, že ne všichni jsou tady dobráci, spíš se nás snaží pořádně natáhnout. Fotíme se před kostelem na Khdo river a potom zkoušíme kam, až Ladička vyjede po strašné kamenité cestě nahoru k vodopádům. Vše má ale své meze, ale i přesto dojíždíme na malou pláň, kde autu zamáváme a dál jdeme po svých. Furt do kopce a podél potoka - tam někde by měl být vodopád. Byl. A nádherné výhledy k tomu.
Z Kazbegi se vydáváme dále na sever až tam, kam nás to ruské pohraniční pásmo dovolí - kousek od přechodu Larsi. Vítá nás klášter s kostelem, vše si budují mniši sami . Název mi už dávno unikl, snad jen to že leží na začátku údolí a řece Khdo.
Z Kazbegi se vydáváme dále na sever až tam, kam nás to ruské pohraniční pásmo dovolí - kousek od přechodu Larsi. Vítá nás klášter s kostelem, vše si budují mniši sami . Název mi už dávno unikl, snad jen to že leží na začátku údolí a řece Khdo.
CIMG0210a.jpg
CIMG0211a.jpg
CIMG0213a.jpg
CIMG0231a.jpg
CIMG0217a.jpg
Program dalšího dne: směr Kazbek, kam až to půjde. Trek na vrchol je záležitost 3 -4 dní, výbavy a zkušeností. A štěstí na počasí. My jsme neměli ani jedno. Ráno nás přivítalo zamračenou oblohou, z níž občas vykouklo sluníčko. Odmítli jsme nabízené svezení mikrobusem (terénní toyoty) a poctivě šlapali prudkým svahem ke kostelíku svaté trojice (Tsminda Sameba Church)
259a Kostel sv. trojice.jpg
CIMG0255a.jpg
CIMG0254a.jpg
U kostela jsme byli ten den jako první. Naštěstí, protože když jsme jej opouštěli, míjel nás štrůdl dalších návštěvníků a bílých mikrobusů na parkovací louce taky přibylo. My jsme zamířili vzhůru, kde se někde v oblacích v 5047 metrech nad mořem ukrýval vrchol Kazbeku. Počasí nic moc a my jen doufali, že se to zlepší. Za půl dne jsme na této trase potkali cca 10 turistů, čemuž se tady říká masová turistika. Jedněmi z nich byli i dva íránci, kteří nás ubezpečili v tom, že vrchol Kazbeku je v těchto dnech bez maček a jištění nedosažitelný.
Vystoupali jsme do nejbližšího sedla. Cesta dál samozřejmě lákala, protože nevedla vzhůru jako doposud, ale spíše rovně a místy i dolů chodník obcházel sněhové pole, aby za dalším masivem pokračoval dál vzhůru. Sil bylo dost i na dosažení chaty pod Kazbekem, ale sílící déšť, chlad a hlavně Jardovy rozpadající se "vysokohorské tenisky"to rozhodli za nás.
CIMG0272a.jpg
Všichni Íránci zřejmě nebudou teroristi...
Všichni Íránci zřejmě nebudou teroristi...
CIMG0279a.jpg
Výše jsme se tentokrát už nedostali. První sedlo v cca 3000m, otočka a zpátky dolů.
Výše jsme se tentokrát už nedostali. První sedlo v cca 3000m, otočka a zpátky dolů.
Cestou dolů jsme ještě párkrát zmokli a před nejhorším slejvákem nás zachránila až malá hospůdka na okraji Kazbegi. Zaklonili jsme místní pivečko a pokračovali v sestupu na dno údolí a dál směrem k vesnici Arscha
Cestou dolů jsme ještě párkrát zmokli a před nejhorším slejvákem nás zachránila až malá hospůdka na okraji Kazbegi. Zaklonili jsme místní pivečko a pokračovali v sestupu na dno údolí a dál směrem k vesnici Arscha
Tak vypadá v průvodci uvedený přírodní pramen - starý kýbl a ještě starší trubka...
Tak vypadá v průvodci uvedený přírodní pramen - starý kýbl a ještě starší trubka...
Trubka odvádí část vody do jezírka, kde se dá i koupat ve vodě křišťálovější než je původ majetku Standy Grose. Nás odradila pouze teplota odhadnutá na deset stupňů.
Trubka odvádí část vody do jezírka, kde se dá i koupat ve vodě křišťálovější než je původ majetku Standy Grose. Nás odradila pouze teplota odhadnutá na deset stupňů.
Pohled do jednoho z dvorků ve vesnici Arscha
Pohled do jednoho z dvorků ve vesnici Arscha
...a ještě jeden místní "magazin".
...a ještě jeden místní "magazin".
Putování mířilo ke konci, na němž bylo potřeba zdolat ještě další slušné stoupání k vodopádů nad Arschou. Těch vodopádů jsme cestou potkali několik, ale až ten poslední a největší byl ten pravý. Turistické chodníky v této oblasti nejsou to, na co jsme zvyklí z Jeseníků a tak jsme občas jen hádali, která strana potoka je ta správná. Nakonec nás potok rozdělil úplně a každý si tak pamatuje vodopády z jiného pohledu.
Zpátky zbývalo už jen 10 km chůze po silnici. Doufali jsme ve stopa, ale už si ani nepamatuju, jestli to klaplo nebo jsme to doťapkali po svých. "B" je správně...:-(
294a Vodopad Arscha.jpg
CIMG0239a.jpg
295a Vodopad Arscha.jpg
Ranní probuzení bylo odměnou za námahu včerejšího dne. Využil jsem handicap prostatiků a časná ranní potřeba nabídla možnost sledovat východ slunce. Nejdříve ozářilo vrchol Kazbeku a jak stoupalo na obloze, stín na jeho svazích klesal níž a níž a dopřál nám jedno z nejhezčích rán v Gruzii.
307a Panorama Kazbeg.jpg
306a Z loznice.jpg
308a Sno.jpg
Ten den jsme věděli, že musíme z Kazbegi vypadnout. byl totiž státní svátek, něco jako náš Cyril a Metód a do městečka se sjížděli věřící z celé země. A když říkám věřící, znamená to v těchto krajích všichni. Michal nás naložil na Nivu a odvezl do údolí Sno. Konec silnice byl současně začátkem našeho dalšího výšlapu. Vyfotili jsme si turistickou mapu u nově postaveného hotýlku a začali šlapat do údolí vedoucím k Mt. Chaukhi.
Údolí Sno se postupně zužuje a z poměrně široké desky vyrůstají strmá údolí, jejichž zelenou barvu narušují jenom hnědobílé tečky pasoucích se krav a koz. Údolí se postupně zužuje, až z něj zbývá pouze roklina, ve kterém šumí divoká voda potoka lemovaného horší a horší cestou. Zlatá Lada.
Údolí Sno se postupně zužuje a z poměrně široké desky vyrůstají strmá údolí, jejichž zelenou barvu narušují jenom hnědobílé tečky pasoucích se krav a koz. Údolí se postupně zužuje, až z něj zbývá pouze roklina, ve kterém šumí divoká voda potoka lemovaného horší a horší cestou. Zlatá Lada.
Mapu jsme neměli, tak jsme si ji aspoň vyfotili. Jdeme po modré...
Mapu jsme neměli, tak jsme si ji aspoň vyfotili. Jdeme po modré...
Cesta končí ve vesnici Juta. Ta je během zimy zapadlá sněhem a zcela nepřístupná. Domorodci jsou však zvyklí a jak je vidět, kromě chovu dobytka věří i v rozvoj turistiky.
Cesta končí ve vesnici Juta. Ta je během zimy zapadlá sněhem a zcela nepřístupná. Domorodci jsou však zvyklí a jak je vidět, kromě chovu dobytka věří i v rozvoj turistiky.
Šli jsme jen nalehko, s tatrankama v kapse a s petkou vody v ledvince. Když voda došla, nabrala se v potoce další. Na jednom místě jsme dokonce strčili do vody i holý zadky s bubákama. Ale víc jak na deset vteřin se to díky teplotě vody nedalo.
Šli jsme jen nalehko, s tatrankama v kapse a s petkou vody v ledvince. Když voda došla, nabrala se v potoce další. Na jednom místě jsme dokonce strčili do vody i holý zadky s bubákama. Ale víc jak na deset vteřin se to díky teplotě vody nedalo.
314a Bolsevnik.jpg
Nikde nikdo, jen samá nádhera kolem. Závěrečné stoupání před sedlem Chakhi bylo natolik náročné, že díky zbytkům sil jsem do sedla ve výšce 3338m došel sám. Tady jsem samospoušťoval, chcete-li udělal si selfí a valil z kopce dolů.
Nikde nikdo, jen samá nádhera kolem. Závěrečné stoupání před sedlem Chakhi bylo natolik náročné, že díky zbytkům sil jsem do sedla ve výšce 3338m došel sám. Tady jsem samospoušťoval, chcete-li udělal si selfí a valil z kopce dolů.
...a fotil...
...a fotil...
...a fotil.
...a fotil.
CIMG0321a.jpg
Mt.Chaukhi - necelých 3800 m (3732 asi). podle tohoto kopce se to všechno kolem jmenuje.
Mt.Chaukhi - necelých 3800 m (3732 asi). podle tohoto kopce se to všechno kolem jmenuje.
CIMG0343a.jpg
Sestupujeme zpátky do Juty a těšíme se na občerstvení v base campu nad vesnicí. Z tohoto místa vyrážejí výpravy tam, odkud právě sestupujeme. Na netu jsem jeden takový výlet našel za 730 Euro na sedm dní + letenky+pojištění+všechno ostatní = no nekupte to!!!
Sestupujeme zpátky do Juty a těšíme se na občerstvení v base campu nad vesnicí. Z tohoto místa vyrážejí výpravy tam, odkud právě sestupujeme. Na netu jsem jeden takový výlet našel za 730 Euro na sedm dní + letenky+pojištění+všechno ostatní = no nekupte to!!!
Měli jsme za sebou nádherný den a nezbývalo, než se sbalit a připravit na ranní odjezd. K tomu patřilo i nezbytné handrkování o peníze. Místní si zvykli na příjmy od turistů a snaží se vyždímat maximum. Prostě to na Vás zkusí a jste-li měkcí, nějaký prachy navíc z Vás vytáhnou. My jsme trvali na tom, co bylo dohodnuto na začátku a domácí Michal neuspěl. Dal nám to najevo a byl nasraný jak brigadýr. Nu vot takája žizň.
Ráno jsme posnídali, zaplatili, naložili bágly a svá těla do maršrutky a za relativně levný peníz zamířili s pološíleným řidičem (takových je tady většina) do Tbilisi. podařilo se nám koupit tři lístky s místenkou na noční vlak do Jerevanu a zbytek dne jsme opět strávili v hlavním městě Gruzie. Večer jsme obsadili své kupé v lůžkovém voze a za chvilku usínali v kodrcavém nočním vlaku do Armenie.
Na shledanou Gruzie
Návrat do nočního parku na "křižíkovu fontánu". Fotky nic moc neřeknou, to se musí vidět. Program trvá poměrně dlouho a je to opravdový zážitek. Ostatně jako celé Tbilisi.
Návrat do nočního parku na "křižíkovu fontánu". Fotky nic moc neřeknou, to se musí vidět. Program trvá poměrně dlouho a je to opravdový zážitek. Ostatně jako celé Tbilisi.
08.02.2017 17:07:20
motopospa
Sněhové zprávy

Sněhové zprávy

Co Vás zaujalo?

Motorky a cestování (3819 | 26%)
Hory a lyže (3698 | 25%)
Vodní radovánky (3591 | 25%)
Od všeckého kósek (3525 | 24%)
Jména osob figurujících na těchto webových stránkách jsou pravdivá. Každá osoba může mít více jmen, názvů, přezdívek, ale vždy se jedná o stále stejného jedince. Počet dětí, rodinný stav a hmotné statky každého jedince nemusí odpovídat současnému stavu. Pokud jsem někoho napadl a urazil či jinak poškodil na těle, duši nebo majetku, tímto se mu omlouvám, ale stejně bych to udělal znovu a rád.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one